24. června 2009

Psycho (1960)

I think I must have one of those faces you can't help believing.

zdroj: imdb.com
IMDb. Hustý. Když se řekne Psycho, okamžitě si vybavím tu slavnou scénu ve sprše, ale nic víc. Jakmile se tam ozvalo jméno Norman Bates (Anthony Perkins), došlo mi to - zatracený Červený trpaslík!

Dobře, o rozuzlení jsem byla možná okradená (stejně je co říct, že mi to nedošlo hned, taková legenda...), ale stejně jsem si to v rámci možností maximálně užila. Ty záběry ani s tím neztrácely na přitažlivosti, nápaditosti a některé na lekavosti. A paradoxně dva nejděsivnější záběry z celého filmu byly pohled na rozběsněného, za matku převlečeného Normana ve sklepě na ovoce a následně poslední záběr, kdy Norman zvedne hlavu a usměje se. Právě v tu chvíli pro mě strčil co do děsivosti Hannibala Lectera do kapsy.

Celá zápletka je prostě brilantní, skvěle propracovaná a postavená na solidním psychologickém základu. Postavy jednaly podle mě perfektně důvěryhodně a uvěřitelně - příběh je prostě neuvěřitelně silný a dokonalost sama. Provedení jakbysmet; ačkoli se bodající scény možná v dnešní době zdají trochu nedokonalé, nevadí to. A ta hudba! Musím to někdy vidět znovu, protože jsem si jistá, že v tom najdu ještě mnohem víc - vždyť už jen samotné Normanovo "A boy's best friend is his mother." má po dokoukání naprosto jiný význam.

Tenhle film je právem naprostá legenda a Hitchcock je právem génius. Miluji to, od včerejška naprosto oficiálně, a jsem hrozně ráda, že jsem to viděla k kině. Dokonalost.