Goodbye, Mr. Chips (1939)

Remember me sometimes. I shall always remember you.

zdroj: imdb.com

IMDb. Miluju, když můžu něco napsat o filmu, na který jsem se dívala ve škole v hodině, protože jsem si nevyčítala, že se mám učit místo toho, aby čučela na film. Goodbye, Mr. Chips jsem byla předtím donucená i přečíst, ale musím se přiznat, že film se mi líbil mnohem víc. Stejně jako většina meziválečných filmů má takovou milou, nevinnou atmosféru, u které si člověk v současnosti prostě odpočine. Navíc jsem se několikrát opravdu do srdce zasmála.

Samozřejmě bych si ten film užila mnohem víc, kdybych nebyla úchylná, nechutná, prostě opovržení hodné čuně, a u pár scén nepraskala potlačovaným smíchem nad tím, jak pedofilně to vypadalo. (Já vím, přijdu do pekla. Co je ještě nového?) Na mou obranu, podle pubertálního chechotu za mnou a vedle mě jsem nebyla jediná.

Robert Donat (Chips) mě úplně smetl. Věřila jsem mu Chipse ve všech životních obdobích a ve všech byl neuvěřitelně přesvědčivý, ať jako mladý kluk, stydlín ve středních letech nebo roztomilý stařík. Greer Garson (Katherine) byla jednoduše nádherná. A Terry Kilburn (všichni Colleyové jako děti), třetí nejvýraznější obličej ve filmu, mě děsil k smrti. U závěrečné scény jsem si málem nadělala do kalhot. Udělala jsem gif, pěkně pomalý, abyste si vychutnali každý děsivý záběr obličeje toho budoucího masového vraha a dětského psychopata.

Goodbye, Mr. Chips je rozhodně film, u kterého bych se nebránila zopakovat si ho, a který mi znovu připomíná, proč tyto filmy pro pamětníky stojí za to vidět. Dneska už se takové netočí.