Gone with the Wind (1939)

We're not gentlemen, and we have no honor, have we?

zdroj: imdb.com

IMDb. Gone with the Wind byla další klasika, kterou jsem měla na skladě a na kterou jsem se připravovala dlouho, protože má skoro čtyři hodiny. Chvíli jsem i zvažovala, že si napřed přečtu knížku, ale pak se mi nechtělo. Film se pro mě zezačátku táhl, ale pak to nabralo grády a poslední dvě hodiny jsem si ani nerozdělovala, jak jsem chtěla vědět, jak to dopadne. Po nasledování jsem měla na srdci dvě věci - skoro čtyři hodiny a pak, "Frankly, my dear, I don't give a damn."?! A za druhé, proč tam všichni umírali?

Vivien Leigh (Scarlett O'Hara) byla prostě dokonalá. Nemyslím jen vzhledově - ačkoliv pokud někdy žila bez debat krásná ženská, byla to Vivien Leigh - dokázala zahrát mladou holku i poměrně zralou ženu, Scarlett zlou a zahořklou, Scarlett litující, Scarlett tvrdě pracující, Scarlett milující, truchlící i intrikující, prostě mě absolutně dostala. Clark Gable (Rhett Butler) mě tu bavil mnohem víc než v It Happened One Night a ještě víc mě bavilo, že se Rhett nakonec ukázal jako zásadovější a zamilovanější, že se jevil, že vůbec může být.

Melly (Olivia de Havilland) byla taková ta typická kladná postava, která v tom lepším případě nikým nepohne, v tom horším většině lidí leze na nervy, mně jí většinu času bylo prostě líto. Leslie Howard (Ashley Wilkes) měl poměrně nevděčnou roli, Ashley nestál za nic - přesně, jak ho popsal Rhett, "Of course, the comic figure in all this is the long suffering Mr. Wilkes! Mr. Wilkes, who can't be mentally faithful to his wife and won't be unfaithful to her technically. Why doesn't he make up his mind?" Nemám ráda ani takové postavy ani takové lidi.

Bavilo mě služebnictvo, hlavně Mammy (Hattie McDaniel), a líbilo se mi, že měli svoje osobnosti a nebyli vyloženě jen úplné pozadí. Z nějakého důvodu mi to sem tam připomnělo The Thorn Birds a stejně i v tomto případě si musím sehnat původní román. Každopádně tahle klasika mi opravdu sedla.