Sarah Bryant: Serendipity (2011)

zdroj: goodreads.com

Začínám mít pocit, že patrně za chvíli narecenzuji celou nabídku anglických originálů Levných knih. Serendipity je poslední z minulé várky nákupu; koupila jsem ji, protože jsem měla pocit, že jsem ten román někde viděla/slyšela referencovaný, ale rozsáhlé gůglení mi neodhalilo, kde to bylo, takže je možné, že jediné, co mi bylo povědomé, byl ten název. Knížka se mi ze začátku hodně líbila, pak začala být chvílemi poměrně přitažená za vlasy - aneb já, nadpřirozeno a osud nejsme úplně nejlepší kombinace, ale patrně bychom ožralí v baru vedli fakt zajímavé diskuze.

Ve chvíli, kdy jsem byla unavená Meredithiným putováním (a faktem, že Silence ještě pořád nikam neputuje a že se ti dva ještě nesetkali, ačkoliv bylo nad slunce jasné, že tam autorka směřuje od začátku), se naštěstí unavila i ona a obě linie se spojily, což bylo zpětně patrně to hlavní, co mě u románu drželo v první řadě. Konec mi přišel moc uspěchaný a knížka v sobě měla spoustu dějových nití, u kterých mě na konci trochu zklamalo, že autorka důsledně svázala úplně a naprosto všechny a ještě takovým způsobem, že byli všichni vlastně jedna velká, šťastná rodina. Myslím si, že některé linky hlavně ani reálně nemohly mít tak deus ex machina šťastný konec - viz naprosto nereálné shledání Sweet Angeliny, Iana a Huntera. Plus, myslím, že bych se trochu míň ušklíbla, kdyby Meredith zůstala nalezencem. Kdyby byla i tak nazývaná dcerou Sweet Angeliny, myslím, že by to bylo trochu hlubší.

Ale obdivovala jsem autorku za to množství příběhů lidí, které na své cestě Meredith potkala - hlavně Siu Fai mě bavil. Moje nejoblíbenější postava ale zaručeně byla Pascal a nebudu lhát, brečela jsem kvůli němu jak želva. Poslední čtyři kapitoly jsem dočetla jedním dechem, nemohla jsem jít spát, než jsem knížku konečně dočetla, a uznávám, že i přes výhrady, které jsem k románu měla, že mě fakt hodně bavila.