Jo Nesbø: Levhart (Panserhjerte, 2009)

zdroj: megaknihy.cz

Už u Sněhuláka jsem si stěžovala na to, že mi vraždy přišly hrozivě komplikované a konec plný patosu, a v případě Levharta Nesbø rozhodně neubral plyn, právě naopak. Levhart mi chvílemi přišel až překombinovaný. Začalo to slibně, Harry dostal novou ženskou - Kaja Solness byla sice sympatická, ale víc by mě zajímala Katrine Bratt, která tam byla jen okrajově - a nového nepřítele. Většinu knížky jsem byla paranoidní, jestli jsem na stopě vraha, nebo jen Nesbø chce, abych si to myslela. Vypadalo to, že si u osmé knížky uvědomuje, že byl odhalen jeho vzorec (nikdy to není první zaručený vrah a často ani druhý, a je to napsané tak víceznačně, že pravý se dá odhadnout prakticky jen podle délky knížky), tak to zamotal jinak. Uznávám, že role obou vrahů byly nakonec spojené zajímavě, ale stejně.

Taky uznávám, že způsoby vražd byly upřímně děsivé, občas se mi fakt obrátil žaludek. A ještě děsivější bylo to, čeho všeho je Harry Hole v téhle fázi vlastně schopný. V pár momentech - například s lavinou - jsem byla hodně napjatá, ale po většinu knížky docela unavená a marně přemýšlela nad tím, která z té tuny informací vede k vrahovi. Upřímně, obdivuji Nesbøho za to, kolik informací je schopný udržet, ale pro čtenáře je to nemožné a frustrující, když se ukáže, že velkou část vůbec nemusel vědět. Příběh konžského vojáka, který vzápětí zemře, jsem, přiznávám se, přeskočila.

Když jsem se dovalila na konec (který byl stejně plný patosu jako u předchozího románu), docela se mi ulevilo. Rozhodně bych Levharta nenazvala nejlepším dílem (a Pancéřové srdce (by) bylo o tolik lepší název), Spasitel u mě pořád vede a doufám, že se Nesbø ve zbývajících dílech vrátí k méně megalomanským zápletkám.