Jo Nesbø: Syn (Sønnen, 2014)

zdroj: databazeknih.cz

Po krátké přestávce (haha) jsem se konečně pustila do zatím pravděpodobně poslední věci, kterou jsem od Nesbøho nečetla. Do Syna jsem se začítala poměrně těžko, přiznám se, ale jak se Sonny konečně dostal z vězení, hned to bylo lepší. Děj byl klasicky komplikovaný, ale jak bývá u Nesbøho zvykem, bravurně vykonstruovaný a pořádně domyšlený. Finální twist jsem tak nějak očekávala a ten happy end víceméně taky - jak je tam ženská ve vztahu s tyranem zamilovaná do hlavního hrdiny, tak už vím, jak to padne. Ale myslím si, že kdybych od Nesbøho nepřečetla víceméně všechno ostatní, byla by ta knížka pro mě víc překvapující. A především, nic z toho nemění, že to pořád byl pořádně promakaný kus psaní. Všem fanouškům Nesbøho můžu doporučit a nefanouškům možná ještě trochu víc.

Jo Nesbø: Lovci hlav (Hodejegerne, 2008)

zdroj: databazeknih.cz

Jelikož jsem se evidentně rozhodla přečíst všechno, co se k nám od Nesbøho dostalo, Lovci hlav byli dalším logickým krokem. Dostala jsem na to doporučení a jelikož mě doporučení z tohoto zdroje většinou málokdy zklamou, s chutí jsem se do toho vrhla. Přiznám se, že se to na mě příšerně dlouho rozjíždělo. Zhruba tak do první třetiny se skoro nic nedělo a do čtení jsem se musela nutit, ale jakmile tam konečně vznikl konflikt, byla to jedna z nejnechutnějších nesbøovek, které jsem zatím četla (a to jsem četla skoro všechno). Neříkám, že byla špatná, naopak - jakmile se lov rozjel, bylo to opravdu napínavé, a nakonec jsem se nechala nachytat v rozuzlení, přestože jsem tomu byla na stopě, jen jsem četla rychleji než myslela. Nakonec bych to doporučila. Ne Nesbøho nejlepší román, ale rozhodně takový, který zanechá dojem.

Jo Nesbø: Půlnoční slunce - Krev na sněhu II (Mere blod, 2015)

zdroj: knihydobrovsky.cz

Po první Krvi na sněhu, která mě trochu zklamala, jsem nečekala moc, a možná právě proto jsem byla příjemně překvapená. Půlnoční slunce mi přišlo mnohem víc jako Nesbø - méně předvídatelné, víc překvapující ke konci (asi si nikdy nezvyknu Nesbøho šťastné konce, přijdou mi tak nějak nepatřičné), mnohem napínavější a neuvěřitelnější. Pravděpodobně k tomu nejspíš přispěla i Krev na sněhu - čtenář nečeká šťastný konec, čeká nějaký zvrat. Na druhou stranu ten, kdo se prokousal Holeovkami, dobře ví, že jak je na scéně žena týraná alkoholikem s malým synem, hlavní hrdina s ní pravděpodobně skončí. Každopádně bych Půlnoční slunce doporučila dál a to se počítá.

Jo Nesbø: Krev na sněhu (Blod på snø, 2015)

zdroj: databazeknih.cz

Původně jsem si myslela, že Krev na sněhu je román, ne jen krátká povídka. Tloušťka té knížečky mě docela zarazila, ale s chutí jsem se pustila do čtení. Nemůžu říct, že jsem byla vyloženě zklamaná, ale byla to jedna ze slabších věcí, které jsem od Nesbøho četla. Zvrat byl docela předvídatelný, což mě zaskočilo, protože normálně se od něj nechám docela vodit za nos. Poslední kapitolu jsem taky čekala, ale dost se mi líbilo, jak kapitolu předtím pěkně naservíroval čtenáři přesně to, co chtěl číst, to byl přesně ten chladnokrevný Nesbø, kterého mám ráda. Kolem a kolem je Krev na sněhu taková milá jednohubka, byť ne moc originální a rozhodně to není dílo, které si budete pamatovat ještě dlouho po jeho dočtení.

Jo Nesbø: Policie (Politi, 2013)

zdroj: megaknihy.cz

Po Přízraku jsem se na Policii dost těšila, protože mi přišlo, že ta knížka končí extrémně otevřeně. Policie mě na chvíli upřímně dostala - fakt jsem si myslela, že Harry Hole bude vstávat z mrtvých, takže jsem se opět pěkně nechala napálit. Konečný vývoj mě docela překvapil. Beate jsem obrečela, fakt jsem nečekala, že si Nesbø oddělá takhle důležitou postavu a ještě takhle nechutným způsobem. Podařilo se mu, že jsem se po zbytek knížky o všechny ostatní bála. Tím, že Harry nezemřel mě ale trochu zklamal, musím přiznat. Čekala jsem, že na to má koule, tenhle konce mi přišel přeslazený a fakt, že s Harrym podle všeho neskončil dává tušit, že se to nakonec stejně stane. A jestli má umřít, měla to být tahle smrt. Nicméně až (pokud) bude další, určitě si ji přečtu, protože jsem hodně zvědavá, co bude s dcerou Ståleho Auneho. Teď se ale těším, že si od Nesbøho zkusím i něco jiného než "holeovky".

Jo Nesbø: Přízrak (Gjenferd, 2011)

zdroj: megaknihy.cz

Na to, jak jsem byla zklamaná z Levharta a vlastně i Sněhuláka se mi Přízrak překvapivě líbil. Šel hlouběji, než kterákoliv knížka předtím. Poskvrnil to, co měl Harry Hole za svaté a co ho jako jediné drželo při zdravém rozumu. Musím říct, že jsem tím byla dost překvapená, ale to byla část toho, co mě na té knížce asi tak bavilo. Zápletka byla drsná, jako obvykle. Trochu mě mrzelo, že se neobjevila Kaja Solness, ale když byla tolik v popředí Rakel, zjevně na ni nebylo místo. Nakonec mě vlastně i dost překvapilo, že Bellman skutečně v něčem jede - a ještě v něčem tak velkém. Vysvětluje to název zatím posledního dílu v sérii. Navíc události v Přízraku dávají tušit, že až na to dojde, Harry už si vůbec nebude brát žádné servítky. Teď už skutečně nemá co ztratit.

Jo Nesbø: Levhart (Panserhjerte, 2009)

zdroj: megaknihy.cz

Už u Sněhuláka jsem si stěžovala na to, že mi vraždy přišly hrozivě komplikované a konec plný patosu, a v případě Levharta Nesbø rozhodně neubral plyn, právě naopak. Levhart mi chvílemi přišel až překombinovaný. Začalo to slibně, Harry dostal novou ženskou - Kaja Solness byla sice sympatická, ale víc by mě zajímala Katrine Bratt, která tam byla jen okrajově - a nového nepřítele. Většinu knížky jsem byla paranoidní, jestli jsem na stopě vraha, nebo jen Nesbø chce, abych si to myslela. Vypadalo to, že si u osmé knížky uvědomuje, že byl odhalen jeho vzorec (nikdy to není první zaručený vrah a často ani druhý, a je to napsané tak víceznačně, že pravý se dá odhadnout prakticky jen podle délky knížky), tak to zamotal jinak. Uznávám, že role obou vrahů byly nakonec spojené zajímavě, ale stejně.

Taky uznávám, že způsoby vražd byly upřímně děsivé, občas se mi fakt obrátil žaludek. A ještě děsivější bylo to, čeho všeho je Harry Hole v téhle fázi vlastně schopný. V pár momentech - například s lavinou - jsem byla hodně napjatá, ale po většinu knížky docela unavená a marně přemýšlela nad tím, která z té tuny informací vede k vrahovi. Upřímně, obdivuji Nesbøho za to, kolik informací je schopný udržet, ale pro čtenáře je to nemožné a frustrující, když se ukáže, že velkou část vůbec nemusel vědět. Příběh konžského vojáka, který vzápětí zemře, jsem, přiznávám se, přeskočila.

Když jsem se dovalila na konec (který byl stejně plný patosu jako u předchozího románu), docela se mi ulevilo. Rozhodně bych Levharta nenazvala nejlepším dílem (a Pancéřové srdce (by) bylo o tolik lepší název), Spasitel u mě pořád vede a doufám, že se Nesbø ve zbývajících dílech vrátí k méně megalomanským zápletkám.

Jo Nesbø: Sněhulák (Snømannen, 2007)

zdroj: megaknihy.cz

Po přečtení Sněhuláka se přiznám, že úplně nerozumím tomu, proč byl ke zfilmování vybrán zrovna on. Myslím, že některá z dřívějších knížek (jako Pentagram, který měl super pointu, nebo Spasitel, který měl hodně dobrého "záporáka"), by šla stejně tak dobře a mohla by být i zajímavější. Neříkám, že Sněhulák je špatný, to vůbec ne, jen mi na konci přišel zbytečně naplněný patosem, vraždy byly až hrozivě komplikovaně vykonstruované a záležitost s Rakel a Olegem tak nějak potírala ten její soudní proces dřív v sérii, takže bylo docela dost vidět, že si tuhle malou skutečnosti Nesbø vymyslel dodatečně, aby mu to celé klaplo. Trochu mi chyběla Beate, byla tam hodně málo, a Katrine Bratt byla hodně zajímavá postava, vůbec by mi nevadilo, kdyby se vrátila - ale to asi nehrozí.

Jo Nesbø: Spasitel (Frelseren, 2005)

zdroj: megaknihy.cz

Poměrně často se mi u Nesbøvých knížek stává, že to prostě nerozklíčuju a začíná mi to docházet ve chvílích, kdy má Hole jasno. Že ale vraždí dva lidi a který z nich oddělal koho ve Spasitelovi jsem měla jasno celkem brzy. Oba vrahové měli natolik rozdílné MO, že mě ani Aune nedokázal přesvědčit o tom, že to byl jeden člověk. Naštvali mě ale s Halvorsenem, fakt jsem ho měla ráda a Holemu seděl, fungovali dobře. Fakt ve mně úplně zatrnulo, když řekli, že je mrtvý - z části i protože jsem vytušila, že Beate je těhotná. Další pořádná šlupka je Bjarne Møller - že odejde naznačovali už dřív, ale že to dopadne takto, co se nakonec ukáže a že nejspíš navždycky zmizí... Ty chvíle, kdy Harry nechlastá, začínám vidět jako heroické.

Jo Nesbø: Pentagram (Marekors, 2003)

zdroj: megaknihy.cz

Celý Pentagram jsem se modlila, aby byla záležitost s Waalerem konečně rozřešená, ale úplně jsem nevěřila tomu, že bych měla štěstí tak brzo. Byla jsem napjatá jak kšandy, skoro jsem ani nedýchala a na chvíli jsem nevěřila, že se z toho Harrymu podaří dostat víceméně bez újmy, jak se to nakonec stalo. Jsem ráda, že je konečně po Waalerovi, a hlavně že tak má pokoj i Beate. S Halvorsenem jí to přeju. Jsem ráda, že se o něm zmínili, ale trochu mě mrzelo, že v příběhu nevystupoval. Co se týče zápletky samotné, tak Pentagram jako takový dostal i mě. Mám ráda, když se ukáže, že celý komplikovaný komplot je vlastně osobní pomsta jednoho člověka, a tohle bylo opravdu pořádně promakané. Strkání uťatého prstu do zadku bych asi úplně nemusela, ale mrtvola ve vodní posteli byla slušně působivá. Koncem Pentagramu Nesbø Holeovi poměrně slušně vyčistil štít, takže jsem zvědavá na další díl.

Jo Nesbø: Nemesis (Sorgenfri, 2002)

zdroj: megaknihy.cz

Docela mě překvapilo, jak Nemesis těsně navazovala na Červenku. Potěšilo mě, že je tam pořád Halvorsen a Rakel. Sice to končilo tak nějak neurčitě (mám pocit, že to Harry nějak podělá), ale bylo tak nějak uklidňující vědět, že to aspoň chvilku vydrželo. Beate Lønn je docela zajímavá postava (ačkoliv jsem se maličko ušklíbla, když jsem zjistila, že má "superschopnost") a její zkušenosti s Waalerem až nepříjemně připomínají to, co si v minulé knížce prožila Rakel. V Července jsem za Waalera byla relativně ráda, ale po Nemesis je mi z něj na blití. Doufám, že se to Beatou nepotáhne nebo že ho Harry dostane a brzo. Linie s Annou mě trochu zklamala, myslím, že se Nesbø podřekl celkem záhy a byla to škoda. Řezník měl mnohem uspokojivější twist, to se mi opravdu líbilo. A výlet do Brazílie měl přesně tu délku, která mi nevadila. Plus, po celou dobu čtení jsem byla docela dost napjatá (trochu jsem se bála, že oba případy nějak souvisí), což je rozhodně plus. Musím se držet, abych hned neskočila na další.

Jo Nesbø: Červenka (Rødstrupe, 2000)

zdroj: megaknihy.cz

Červenka byla popravdě řečeno první případ Harryho Holeho, kde jsem se fakt nemohla dočkat rozzuzlení. Líbilo se mi, jak byla Harryho současnost propojená s minulostí (samozřejmě ne jeho) za druhé světové války. Smrt Ellen byla drsná, ale přiznám se, že jak se v té knížce zároveň objevila poprvé, nedostalo mě to tak moc ani kvůli Ellen samotné jako spíš kvůli Harrymu. Ale byla jsem ráda, že má Harry nějakou nemesis a ještě radši, že ještě ani pořádně neví, kdo přesně je ta skutečná svině, po které by měl jít. Linka s Rakel byla nečekaně romantická, ale tak nějak hezky nesbøvským způsobem. Ale je fajn, že po Birgittě z Netopýra skutečně projevil nějaký opravdový zájem. Halvorsen se mi líbí, doufám, že se dlouho zdrží.

Jo Nesbø: Švábi (Kakerlakkene, 1998)

zdroj: megaknihy.cz

Thajské dobrodružství Harryho Holeho se mi ze začátku jevilo chytlavější než to australské, ale přiznám se, že ke konci jsem se do toho zamotala a celá pointa byla tak fantasticky a komplikovaně (ač ne nelogicky a rozhodně ne nepropracovaně) vykonstruovaná, že je těžké to vidět jako reálný příběh. Harry je pořád stejný sráč jako v prvním díle, ale taky je pravda, že ho okolnosti moc nemotivují k tomu, aby se trochu polepšil. A přece se opakovaně snaží, což je mi ohromně sympatické. Thajsko pro mě bylo trochu zajímavější než Sydney, ale přece jen se těším na Norsko. Každopádně potěšily zmínky o minulé knížce a líbí se mi, že to Nesbø chytře píše tak, že je člověk pořádně pochopí jen když Netopýra četl. Jsem docela zvědavá, jestli se série ještě vrátí k Harryho sestře, a těším se na další díl.

Jo Nesbø: Netopýr (Flaggermusmannen, 1997)

zdroj: megaknihy.cz

Jak už jsem psala, chytila jsem se severských autorů a nakonec jsem zkusila i Joa Nesbøa na doporučení kamarádky, která se předtím nespletla s The Martian a chválila, jak se Harry Hole jako postava krásně vyvíjí. Netopýr mě napřed překvapil - nedívala jsem se na rok vydání a teprve při zmínce o walkmanovi jsem zjistila, že jsem se vrátila v čase do devadesátých let. Navíc jsem nebyla úplně nadšená ze zasazení děje do Austrálie - baví mě číst autory různých národností hlavně, když užívají reálie vlastních zemí, ale nakonec jsem se do toho dostala. Fakt se mi líbilo, jak Nesbø těžil z mytologie původních Australanů a nic čtenáři nevnucoval, plus jak se vůbec nebojí psát chlápka, který ten život pěkně kope. Vadilo mi "cha, cha", nenávidím, když autoři píšou smích, a chvilku mi trvalo, než jsem se do toho dostala, ale to jsou malé detaily. Myslím, že rozhodně navštívím knihovnu, mám před sebou dalších devět dílů.