 |
| zdroj: knihydobrovsky.cz |
Po první
Krvi na sněhu, která mě trochu zklamala, jsem nečekala moc, a možná právě proto jsem byla příjemně překvapená.
Půlnoční slunce mi přišlo mnohem víc jako Nesbø - méně předvídatelné, víc překvapující ke konci (asi si nikdy nezvyknu Nesbøho šťastné konce, přijdou mi tak nějak nepatřičné), mnohem napínavější a neuvěřitelnější. Pravděpodobně k tomu nejspíš přispěla i
Krev na sněhu - čtenář nečeká šťastný konec, čeká nějaký zvrat. Na druhou stranu ten, kdo se prokousal Holeovkami, dobře ví, že jak je na scéně žena týraná alkoholikem s malým synem, hlavní hrdina s ní pravděpodobně skončí. Každopádně bych
Půlnoční slunce doporučila dál a to se počítá.
