Christopher Robin (2018)

I always get to where I'm going by walking away from where I've been.

zdroj: imdb.com

IMDb. Nemůžu říct, že bych kdy tolik tíhla k Medvídkovi Pú, ale můžu říct, že bych šplhala na Ewana McGregora (Christopher Robin) jak na topol. (Ano, stále a pravděpodobně navždycky.) Nicméně úplně jsem zapomněla na jeho komediální polohu - na ty obličeje, které umí dělat, a na oktávy, do nichž jeho hlas umí šplhat, a nádherně jsem si to užila.

Od začátku se mi líbila Púova (Jim Cummings) filosofie ("People say nothing is impossible, but I do nothing every day."), ale Ijáček (Brad Garrett) byl vždycky můj idol a léty se to jenom betonuje. Kromě Prasátka (Nick Mohammed) a Tygra (Jim Cummings) se ostatní moc neprojevovali, což je trošku škoda, protože Sophii Okonedo (Klokanice) a Tobyho Jonese (Sova) mám ráda.

Dalším obrovským lákadlem byla Hayley Atwell (Evelyn Robin), která byla jako vždycky úžasná a skvělá a krásná. Bronte Carmichael (Madeline Robin) hrála jedno z mála dětí, které nebyly na pěst, právě naopak. Mark Gatiss (Giles Winslow) se mi v komediální roli taky líbil. Adrian Scarborough (Hal Gallsworthy) a Matt Berry (policista Bobby) potěšili.

Animace byla úžasná. Líbilo se mi, že si dali záležet na tom, aby byli Pú a jeho přátelé hračky, skoro to vypadalo reálně a člověka až mrzelo, že není. Zasazení do padesátých let minulého století bylo mimořádně šťastné, protože tu módu miluju a Ewan McGregor v tom vypadá obzvlášť dobře. Celkově jsem dlouho neviděla tak milý film a byť je pointa jasná od začátku, je dobré si to připomínat. (Plus mě prostě baví, že postavičky, které prakticky představují psychické poruchy, léčí syndrom vyhoření.)

Je to pohádka pro dospělé, kterou můžu vřele doporučit.