 |
| zdroj: aukro.cz |
Pan učitel (1859) se mi nelíbil. Byl plný patosu, neředila to žádná zápletka a bylo to idealizované až za hranu, takže jsem si z toho ani nechtěla dělat obrázek, jak vypadala školní docházka v 19. století, protože jsem nevěřila ani slovu. Rozárka / Pomněnka šlechetné duše (1854) je přesně ten typ křesťanské rétoriky, kterou nemůžu vystát - drž hubu a krok, starej se jen o ostatní, nikdy nemysli na sebe, pokud trpíš, dělej to potichu, abys tím nikoho neobtěžovala, a absolutně nic nedělej ke zlepšení své situace, protože by se Bůh mohl nasrat, že jsi sobecká, a nepustit tě do nebe. Běhal mi mráz po zádech a ne tím příjemným způsobem. Baruška (1852) byla hezká povídka s překvapivým koncem.
Divá Bára (1855) byla popravdě to první, co jsem z té sbírky četla. Je to pro mě asi nejprofláklejší autorčina povídka (dokonce jsem viděla i moderní zpracování), takže jsem byla hodně zvědavá. Nezklamala jsem se. Mělo to zápletku, bylo to veselé, optimistické a nechyběl uhrančivý mladý myslivec vykopávající dveře márnice, neměla jsem námitek. Chyže pod horami (1858) byla jedna z těch, co mi šla hůř, práce se "slovenštinou" mě zklamala, ale jinak to bylo vcelku milé. Dobrý člověk (1858) se mi líbil asi tak jako Divá Bára, Hájek byl rozhodně masivní sympaťák a celkově jsem se do toho vžila. Jediné, co mě na tom mrzelo, bylo, jak byly ke konci opuštěny Madleniny dvě kamarádky, u kterých to chvíli vypadalo, že se tam taky rýsuje nějaká zápletka, ale jinak jsem byla fakt spokojená.
Babička aneb Obrazy venkovského života (1855) byla upřímně docela zívačka - tím, jak tam absentoval děj a v podstatě se popisovaly jen výjevy, se zdálo, že to nikam nespěje a nikdy to neskončí. S titulní babičkou jsem měla dost problém, byla to taková Mary Sue, která nikdy nic neudělá špatně a všichni se z ní můžou zbláznit - od hlavních postav prostě potřebuju větší plastičnost. Mělo to ale světlá místa jako babiččinu minulost, překvapivé zakončení linie s Hortensií, Kristlu a Jakuba a hlavně Viktorku. Něco zhruba jsem si o té postavě pamatovala z literatury, ale stejně mě její příběh strhl. Na Babičku je až překvapivě vrstvený, krásně využívá nespolehlivého vypravěče a nechává leccos interpretaci čtenáře, plus nepostrádá krásně symbolické a vizuálně inspirativní zakončení. Kdyby byla Viktorka samostatná povídka, snad bych ji označila jako jednu z nejlepších, co jsem četla.
Od začátku jsem věděla, že ne všechno ve sbírce bude ještě dnes atraktivní nebo relevantní, a trochu mě rozčilovala to přesvědčení o tom, že všichni chudí jsou poctiví, pracovití a úžasní, ale jinak jsem z celkového výsledku docela příjemně překvapená - téměř všechny povídky mají ženskou, která si stojí za svým a v pár případech (Divá Bára, Dobrý člověk) si za tím i jde, a hodně pracují s ženským přátelstvím. Určitě bych si ráda přečetla i ten zbytek povídek, snad se k tomu brzo dostanu.
(A na závěr jedna pubertální - babičku šukající po světnici jsem očekávala, ostatně nebyla sama (Chyže pod horami) a nakonec kde jinde by to měla dělat? Ovšem myslivec šoustající rukávem krásný lovecký nůž, aby zakryl své pohnutí, se na mě vyřítil ze slepého bodu. Musím si načíst, jak se zrovna tahle dvě slova významem tak splašila.)
„Kůň má čtyry nohy, a klopýtne, ale vzchopí se zase.“
„Cožpak člověk, když ho hněv, žehravost, láska nebo jakákoli vášeň uchvátí, má tolik kdy, aby se s rozumem radil? Tu chvíli kdyby po něm bylo, nebude dbát. A což je to všecko platno, i ten nejdokonalejší člověk podléhá slabostem.“
„Lidé mají zlé huby a kdo v slunci chodí, stíny ho následují, to jinak není.“