Douglas Adams: So Long, and Thanks for All the Fish (1984)

“Suddenly he realized what the answer to the problem was, and it was this, that something very weird was happening; and if something very weir was happening, he thought, he wanted it to be happening to him.”

zdroj: ebay.com

Před lety jsem k tomuto dílu se série napsala jedinou větu a to: "Bylo [to] trochu slabší, ale přesto mě to bavilo, bylo to zajímavě romantické." Ač se dá diskutovat o tom, co přesně všechna ta "to" pro knížku skutečně znamenají, víceméně se s tím starším hodnocením pořád ztotožňuju. Absence Zaphoda, Trillian, Ford omezený jenom na pár skečů a Marvin prakticky až na konci celý román dělaly trochu slabší, protože Arthur za mě prostě není ta nejsilnější postava série.

Na existenci Fernchurch jsem za ty roky úplně zapomněla a nijak zvlášť mě jako postava nebrala, byla napsaná až příliš očividně jako ideální protějšek pro Arthura, ale jejich lovestory byla popsaná krásně osobitě a vlastně i poeticky. Jakmile jsem se do toho dostala, už se mi to četlo hodně dobře a hlavně rychle. Plus poslední zpráva Boha pro jeho stvoření ("We apologize for the inconvenience.") je upřímně dokonalá.

“He hadn't realized that life speaks with a voice to you, a voice that brings you answers to the questions you continually ask of it, had never consciously detected it or recognized its tones until it now said something it had never said to him before, which was ‘yes.’”

Young Zaphod Plays It Safe (1986)

Moc nevím, kam tu povídku píchnout - nepamatuju si, jestli tehdy byla v té verzi Lososa pochybnosti, kterou jsem četla (z tehdejších recenzí se fakt moc nedozvím), tak se o tom zmíním tady. Nelíbilo se mi to. Přišlo mi to, jako by se Adams chystal k úderné pointě, ale ta nevykrystalizovala tak, jak měla. Nejsem si jistá, jestli jsem to nepochopila nebo pochopila, ale bylo to slabé, každopádně to pro mě nefungovalo.