Milan Balabán (ed.): Píseň písní v českých překladech 15. - 21. století (2003)

Kdo je ta / jež pohlíží dolů / jako Jitřenka / krásná / jako Luna / ryzí / jak Slunce v plameni / děsivá / jak prapory vojsk?

zdroj: paseka.cz

Abych řekla pravdu, už nějakou dobu se snažím najít si čas na Bibli (to brzo, chtělo by se říct v souvislosti s mou knížkou), ale upřímně se mi do toho hodně nechce, takže když jsem narazila ve výprodeji vyřazených knih z Městské knihovny v Praze na tohle, řekla jsem si, že začnu přes tu pikantnější, zajímavější část. Taktika to nebyla špatná, ale ukázalo se, že hodně záleží na stáří překladu. V těch starších je totiž Píseň písní jedna z nejfrigidnějších věcí, kterou jsem kdy četla, a v šesti z osmi případů mi akorát intenzivně připomínala, proč mi nic neříká klasická poezie.

Problém s tímto textem je totiž ten, že když se z toho odebere ta milostnost a erotično, nezůstane nic, protože to nemá děj a je to naprosto fantasticky zmatené. Překlad Jana Husa mě prostě jen nebavil, překlad Jana Ámose Komenského byl tím, jak za Milého dosadil Krista, za Milou církev, a nezapomněl to na každém kroku upozornit, naprosto nesnesitelný - tady jsem vážně uvažovala, jestli mi ta knížka vůbec stojí za to. Bible kralická byla o trochu snesitelnější, ale taky to tam s tím úhlem Kristus/církev dost zabili. Dost se mi ulevilo, že český ekumenický překlad, ač nijak zvlášť pikantní, od toho upustil.

Spolupráce Jaroslava Seiferta a Stanislava Segerta přinesla konečně poezii, která se dala strávit, ale ani tady jsem ještě nechápala kouzlo Písně písní. S překladem Viktora Fischla jsem to měla dost podobně, byť byl jeho text podle Seiferta o dost ekonomičtější. Skutečně jsem se chytila až u Čanova přebásnění, tam jsem konečně vnímala tu erotiku a přišlo mi to jako skutečně kvalitní kus poezie. Následně mě nezklamal ani Milan Balabán, byť se fakticky vrátil ke spoustě detailů původního textu, které to pro mě dělají hůř stravitelné, protože prostě nejsem ani religionista ani křesťan. (Nicméně ocitované pasáže jsou právě z tohoto překladu.)

Celkově jsem upřímně ráda, že jsem po tom sáhla a že jsem u toho vydržela, teď už tu světovou a letitou fascinaci Šalamounovou písní trochu víc chápu, byť buďme k sobě krutě upřímní, to stáří původního textu je na tom hodně poznat.

Jak pečeť si mě na srdce polož
jak pečeť přilož si mě na své rameno
Vždyť mocná jako smrt sama je láska
jako chlad hrobky její vášnivost
Ani zběsilé vody nemohou uhasit lásku
neodplaví ji dravé potoky
I kdyby někdo za lásku dát chtěl všechny své statky
výsměch by na sebe svolal