Jojo Rabbit (2019)

"You've lived more lifetimes than most. You're being changed. And they say you can't live, that you won't live. If that comes true, then they win. They'll never win, that's the power you have. As long as there's someone alive, somewhere, then they lose. They didn't get you yesterday or today, you make tomorrow the same."

zdroj: imdb.com

IMDb. Jojo Rabbit mě zaujal okamžitě jak trailerem, tak faktem, že scénář a režii má na svědomí Taika Waititi (Adolf), se kterým mám jen ty nejlepší zkušenosti. Po dlouhé době to byl film, který jsem chtěla vidět a stihla ho v kině a jsem za to nesmírně ráda. Je to pecka, která ukolébá nádherně černým a nenuceným humorem navozující pocit nevinného dětského světa, ale nedává zapomenout na tu zlověstnou válečnou mašinérii a ideologii nenávisti na pozadí, a umí pořádně emocionálně lisknout.

Jojo (Roman Griffin Davis) byl hrozně sympatický a chytrý kluk, byť jeho fanatismus na začátku děsil, nakonec to ale byl největší chlap z nich všech. Upřímně mu přeju, aby se mu táta vrátil v použitelném stavu. Johannesova máma Rosie (Scarlett Johansson) byla skvěle vystylovaná odbojářka, ale nemůžu si pomoct a říkám si, že z ní udělali trochu pipku, když ji napsali skoro jako sufražetku, tedy pravý opak nenápadnosti, která by její antifašistické činnosti prospěla nejvíc. Nicméně všechny její boty chci a Scarlett Johansson byla moc fajn (až na ten podivný přízvuk, díky kterému jsem jí blbě rozuměla).

Kapitán Klenzendorf (Sam Rockwell) byla postava naprosto úžasná: ač se dalo tušit, že k tak vysoké pozici ve Wehrmachtu musel být člověk minimálně vědomý spoluviník, Klenzendorf se přesto choval zcela proti nacistické ideologii až do úplného konce, který využil poměrně nesobecky. I tak ho ale děj nijak neomlouval a nesnažil se ho vykoupit, naopak mu pěkně spočítal všechny jeho hříchy, a to miluju, protože takových postav je bohužel sakra málo. Vždycky fantastický Sam Rockwell je navíc expert na postavy, u kterých si člověk není jistý, jestli jsou nepříčetní hrající příčetnost nebo naopak, a Klenzendorf to splňoval do puntíku.

Elsa (Thomasin McKenzie) tu mladičkou holku bez jakéhokoliv optimismu schovávající se ve vlastním světě zahrála skvěle. Jojův vnitřní Adolf výborně balancoval mezi skutečnými historickými fakty a racionální selankou, kterou si dítě odkojené na propagandě a kultu osobnosti prostě vypěstuje. Taika Waititi tady navíc dokonale ukázal svůj komediální talent. Rahm (Rebel Wilson) byla taky jenom komické pozadí, ale Rebel Wilson umí být i v těhle rolích naprosto nezapomenutelná. Finkel (Alfie Allen) tam existoval jen proto, aby mohli nenápadně ukázat, že je Klenzendorf gay/bi, ale to mi nijak zvlášť nevadilo; naopak jsem ráda, že to tam vůbec bylo.

Zvláštní zmínka patří Yorkimu (Archie Yates), kde byla ta typická postavička mladého dospělého dovedená k dokonalosti, a gestapákovi Deertzovi (Stephen Merchant), jehož postava působila tak groteskně zlověstně, až se tomu člověk musel smát i ve chvíli, kdy měl zůstav pozoru a ve skutečnosti už dávno tušit, co přijde pak.

Několik scén bylo hodně emocionálně silných, za všechny scéna s motýlem a pak poslední s Klenzendorfem v cukrovaru, po dlouhé době jsem zase v kině bulela. Film krásně ukazuje absurditu fašismu a hlavně války, která vždycky ničí život v té nejzákladnější a nejdůležitější formě, díky čemuž je i ta vyhraná naprosto katastrofální záležitostí. Na konci mě stejnou mírou bolelo břicho smíchem a bylo mi tak nějak smutno, což ty německy přezpívané písničky ještě umocňovaly. (Nikdy jsem neměla takový pocit, že je něco špatně, jako když jsem slyšela Heroes.)

Vím, že se do toho lidi opírají, protože film zesměšňuje nacisty a celé téma tím zlehčuje. Za mě je to jeden z těch filmů, které nalákají vtipným trailerem, ale pod povrchem nejsou vůbec tak bezstarostné a frivolní, jak se zdají. Plus se točil celý v Čechách a ze závěrečných titulek by jeden hádal čistě český film, což byl aspoň pro mě takový krátký moment pýchy. Prostě pecka.