Like a Boss (2020)

"You can't keep trying to please someone who keeps screwing you over and over."

zdroj: imdb.com

IMDb. Jediný důvod, proč jsem sáhla po něčem, co vypadalo jako typická americká komedie, byla Tiffany Haddish, pro kterou mám prostě labost. Už během prvních pár minut jsem věděla, že to bude pěkná kravina a zbytek filmu to potvrdil, nicméně musím říct, že obsazení bylo brilantní a všichni vypadali, že se baví, a to mě u toho udrželo.

Výše zmíněná Tiffany Haddish (Mia) na mě působí, že hraje vždycky sama sebe, ale umí to podat tak suverénně, že mě baví se na ni dívat. Rose Byrne (Mel) hrála tu připosranou vlezdoprdelku dost přesvědčivě a s Tiffany Haddish působily, že jsou skutečně kamarádky, takže nemám stížnost. Jediné, co mi na zápletce trochu vadilo, bylo, že i když si Mia a Mel řekly hnusné věci, ten jejich "rozchod" nepůsobil nijak přesvědčivě, ale zase se nerozhádaly kvůli chlapovi, což je rozhodně plus.

Salma Hayek (Claire Luna) hrála prakticky karikaturu, ale vypadalo to, že se královsky baví. Na Claire navíc hezky ilustrovali, že ne každá úspěšná žena je feministka a vždycky záleží na činech a ne na slovech PR týmu. Jennifer Coolidge (Sydney) hrála stejnou roli jako všude jinde, ale rovněž pro ni mám nevysvětlitelnou slabost a vždycky ji ráda vidím. Billy Porter (Barrett) je bůh a můj favorit, ale řekněme si to na rovinu, Barrettův vyhazov byl naprosto pochopitelný, i idiot by viděl, že jejich systém výroby byl jeden z důvodů, proč nebyly Mia & Mel schopné naplnit poptávku a firma byla v červených číslech.

Zvrat s Shay (Lisa Kudrow) byl zcela očekávatelný a celé mi to nesedí, protože mi přijde dost nepravděpodobné, že takový obchodník jako Claire by jim do smlouvy nedal konkurenční doložku, ale Lisa Kudrow potěší vždycky. Za speciální zmínku určitě stojí Ron (Jimmy O. Yang) a Greg (Ryan Hansen), ze kterých se zvedal kufr, ale slouží jako praktická připomínka toho, že většina make-up společností je vlastněná heterosexuálními chlapy, kteří používají úplně stejnou rétoriku a pak vydělávají na komplexech, které v nás vyvolají. Je na delší debatu, jestli je nošení make-upu jen pro svůj dobrý pocit vůbec možné, do čehož nebudu zabředávat, protože mě make-up baví, nicméně fakt, že korporace nejsou lidé a nezaslouží si naši loajalitu je naprosto bez debat.

Na závěr asi můžu jen zopakovat, že je to prostě typická americká komedie, která se veze na nové vlně feministických filmů (ačkoliv ji ani nenapsala, ani nerežírovala žena) a která naprosto typicky jen brnkne o hlubší témata jako kapitalismus ničící drobné podnikatele a šovinismus v make-up průmyslu, aniž by v podstatě řekla něco zásadního nebo jakkoliv překvapila.

Za mě zapomenutelný průměr.