19. listopadu 2021

Sláva a pád krále Otakara (06/11/2021)

„Když náš dům hoří a hasit nedá se, alespoň ruce při tom ohřejme si.“

zdroj: mestskadivadlaprazska.cz
Komedie. Už roky jsem si říkala, že by možná stálo za to začít házet na papír, co si myslím o různých divadelních představeních, která jsem viděla, ale jelikož to jediné, na co se u mě dá spolehnout, je moje neskutečná schopnost prokrastinovat, dohnalo mě k tomu až nedávné zjištění, že si zdaleka nevybavím všechna, která jsem viděla, a to jich nebylo zase tolik. Takže když jsem konečně po roce a půl a přesunování termínů z různých důvodu viděla Slávu a pád krále Otakara, řekla jsem si, že teď nebo nikdy. (A pak jsem další dva týdny prokrastinovala.)

O představení jsem se dozvěděla z české Vogue a zaujalo mě jak téma, tak provedení - vypadalo to minimalisticky, což mám ráda, a mám slabost pro moderní výpravu. V tomto ohledu jsem rozhodně nebyla zklamaná; kulis bylo právě tolik, kolik bylo potřeba, a práce s rekvizitami byla super. Z motorové pily v Otakarově (Martin Pechlát) ruce jsem měla ze začátku smíšené pocity, ale pak mi začalo být z kontextu jasné, že symbolizuje jeho meč (což se nakonec potvrdilo i verbálně) a jako taková fungovala mnohem líp než skutečný meč, protože ten má (aspoň pro mě) konotace určité ušlechtilosti a na dobývání a obsazování území není ušlechtilého vůbec nic bez ohledu na to, co se nám snažili v dějepisu nakecat. Drť rozsypaná po podiu jako symbol dobitých území se zpočátku zdála jako jako jednorázový kousek, ale jakmile se ke konci nahrnula do zlata oděnému Habsburkovi (Ivan Lupták) pod nohy, aby mohl vystoupat k trůnu, docela mě dostali.

Extrémně jednoduché kostýmy vlastně ani chvílemi nepůsobily jako kostýmy, ale i tak to perfektně fungovalo - zvlášť v kontrastu s historickým kostýmem Markéty Rakouské (Radka Fidlerová) na začátku, který bylo možné přímo porovnat s moderními, byť správně třpytivými šaty její "sokyně" Kunhuty (Johana Schmidtmajerová). Zatímco Otakar a jeho družina měli aspoň nějaký náznak svého vznešeného stavu, Rudolf Habsburský strávil většinu hry v džínách a tričku jenom aby se pak svlékl do naha a oblékl do zdaleka toho nejkýčovitějšího, co bylo na jevišti k vidění, a úplně se opřel do té habsburské okázalosti. O nahotě jsem byla dopředu varovaná a čekala jsem, že to bude tak trochu marketingový kousek nebo čistě šokující prvek, který tam bude, aby tam byl (prostě ve stylu jakékoliv ženské nahoty v mediální historii), ale bylo to právě naopak: proměna Rudolfa z obyčejného Habsburka na císaře přímo divákovi před očima byla fakt působivá a fantasticky ukázala rozložení moci. Zafungovalo by to tak i v případě, že by si Rudolf nechal spodky? Rozhodně. Ale vadilo mi to? Vůbec.

Děj sám o sobě víceméně odpovídal tomu, co si člověk přečte v učebnici nebo na Wikipedii, zajímavé na tom byl prakticky akorát fakt, že hra je psaná z rakouského pohledu a autor Franz Grillparzer Otakara ani trochu nešetřil (kdybych si tohle zjistila před hrou, spousta věcí by byla o dost jasnější a v domění, že jde o novou hru, bych je zbytečně nechválila za osvěžující přístup), což jsem ale spolu s faktem, že původně velebeného Rudolfa stáhli na Otakarovu úroveň, ocenila. Obecně se mi líbí vidět oslavované historické postavy - vzlášť ty, u kterých s přibývajícími roky nechápu, co přesně na nich oslavujeme - vykreslené realisticky, v tomto případě jako dva týpky, co si měří, kdo dál dočůrá bez sebemenšího ohledu na to, kdo na jejich přetahování doplatí. Ani jednomu nešlo fandit, ani jeden nebyl signifikantně horší než ten druhý, ta hra měla vítěze čistě protože jeden z nich ji hrál chytřeji. Rozhodně nejde o žádný vlastenecký narativ, naopak Otakarovo češství se víceméně projeví až na konci aneb když nemůžeš vyhrát, tak to aspoň počůrej, ať si to neužije nikdo jiný.

Nepříjemněji mě ale překvapili skvěle načasovaným "bouráním čtvrté zdi" - ty momenty, kdy přišel na scénu metahumor a hra víceméně paradovala sama sebe, byly zdaleka nejvtipnější. Otakarova epická několikanásobná vražda, kdy si každá oběť přinesla vlastního jupíka s umělou krví, mě ve své blbosti nehorázně bavila. Tahle vtipná uvědomělost byla ale bohužel doplněná poměrně prvoplánovými vtipy založenými víceméně na stereotypech - na scénu přijde Maďarka, okamžitě se zvývá guláš a její domělá sexuální nespoutanost podpořená neodolatelným "pojď mi ho kouřit", jejichž nutnost jsem moc nepobrala a zbytečně to za mě táhlo kvalitu dolů. (Zvlášť ve chvíli, kdy tam následně byl skvěle provedený felační vtip s rozepínáním poklopce rukou, která držela mikrofon, což byl prostě fantastický moment, takže udělat netrapně to zjevně uměli.) Ale možná v tom byl nějaký hluboký sociální komentář, na který jsem moc blbá. To Otakarovo cestování v čase a zmínka o tajících ledovcích byla podle mě taky zbytečná, ale jelikož byla v úplném závěru, dá se odpustit.

Celkově se přiznám, že po tom čekání jsem už jen víceméně chtěla přestat myslet na to, abych hru neprošvihla, a moc jsem nečekala, ale byla jsem spokojená. Skoro dvě hodiny i bez přestávky uběhly prakticky samy a i přes určité výhrady si myslím, že je to hodně zajímavé představení.