Paula Hawkins: A Slow Fire Burning (2021)

“Damaged goods, odd fish – who knew what was going on behind those pretty eyes?”

zdroj: whitcoulls.co.nz

Paula Hawkins je další z autorů, u kterých jdu úplně na jistotu, ale tentokrát to pro mě nebyla zase taková pecka. Nemůžu říct, že by mě to nebavilo, nudila jsem se nebo že jsem měla nějaké zásadní výhrady proti příběhu a zpracování, ale četla jsem to tak nějak lhostejně a byť jsem se nedávno trochu zlepšila v dodělávání restů, tahle recenze tady ležela připravená skoro měsíc, protože knížka ve mně prostě tak nějak nevyvolala emoce, touhu je pochopit a podělit se o ně.

Knížky Pauly Hawkins bývají většinou dějově hodně přímočaré a pokud mají vedlejší linky, vždycky se týkají té hlavní, což z nich dělá velmi přehledné čtení. A Slow Fire Burning nebylo výjimkou. Jediné, k čemu jsem měla výhrady, byla zápletka s Miriaminým rukopisem a Theovým plagiátorstvím (a jeho mužnou touhou udělat příběh přeživší oběti únosu za účelem znásilnění a vraždy bolestínským příběhem onoho násilníka). Chápu, že ta byla primárně proto, aby v nás vzbudila pochyby, jestli nevraždila Miriam, aby do toho navezla Thea, ale tomu jsem od začátku nevěřila, takže to pro mě nefungovalo. Skutečná pointa této linky mi přišla lehce přitažená za vlasy a upřímně docela zbytečná.

Hlavní zápletka měla oproti tomu hezky rozdané role a byla dobře načasovaná, nicméně knížku hlavně dělaly hlavně postavy. Moje osobní favoritka byla Irene, mám ráda postavy, co překračují svůj stín a nebojí se ukázat odvahu, i když jsou v nevýhodě, a to Irene rozhodně byla. Carla byla jedna z těch postav, u které mě víc zajímalo, jaká byla, než ji potkala tragédie, než člověk, kterým byla teď, neměla jsem se tam čeho chytit. Laura krásně ilustrovala fakt, že je o dost těžší ukazovat soucit lidem, kteří neodpovídají naší představě nevinné oběti, a že je ještě těžší vyříznou rodinu ze života i přestože nás zklame doslova na každém kroku. Miriam mě bavila, ale trošku to zabili tím koncem.

Celkově je pro mě A Slow Fire Burning zatím asi nejslabší knížka Pauly Hawkins; byť jsem ji přečetla před měsícem, lovím svoje poznatky až z paty, jenom aby v této recenzi něco bylo, což prostě znamená, že to na mě neudělalo kdovíjaký dojem. Rozhodně jsem ale na autorku nezanevřela, protože ne vždycky umím rozeznat, kdy něco není dostatečně podnětné a kdy si to jen k sobě nepouštím, protože svět se v prdel obrátil a já radši nechci vnímat. Uvidíme při příští knížce.

“Carla was the sort of woman who knew the price of everything and the value of nothing.”

“She found that even she was not immune to the glamour of a brush with celebrity – it was odd how quickly one began to reassess the quality of someone’s work once its creator was no longer and abstract, no longer just a smug photograph on a book jacket.”

“Miriam was tested and found wanting; she discovered then that she lacked some essential goodness, some critical strand of moral fibre. She was not good then, and has not been good ever since.”

“That again. What is always came down to. You couldn’t understand, you’re not a mother. You’ve never experienced love, not really. You don’t have it inside you, whatever it is, the capacity for limitless, unconditional love. The capacity for unbounded hatred, neither.”