Encanto (2021)

“Look at this family, a glowing constellation.
So full of stars and everybody wants to shine.
But the stars don't shine, they burn.
And the constellations shift.
I think it's time you learn.
You're more than just your gift.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Poslední dobou zjišťuju, že jsem úplně mimo jakékoliv informační kanály, protože dřív jsem měla přehled o tom, co nového vzniká, a o existenci Encanto jsem se dozvěděla až z kamarádčina Instagramu. (Na druhou stranu jsem našla celý seznam nových i starých animovaných filmů, který jsem zjevně začala někdy předloni, a absolutně jsem na něj zapomněla, takže to bude možná víc moje děravá paměť a sezónní deprese než nedostatek informací.) Protože se mi líbí tento nový trend filmů pracující s jinou kulturou než bílou severoamerickou (byť je lepší, když nevedou k Disneyho pokusům pověsit copyright na cizí kulturní svátky jako v případě Coco), našla jsem si na Encanto čas poměrně rychle a nelitovala jsem.

V podstatě celá zápletka se dá nahrubo shrnout jako "zasloužíš si lásku a respekt i přestože nedisponuješ žádným speciálním talentem a uneseš míň povinností než ostatní", což je víceméně typická Disney pointa, ale jak už jsem psala několikrát, je rok 2022 a originalita prostě není a nemůže být tak důležitá jako provedení. A to se tady podle mě povedlo. Zatímco v jiných podobných příbězích musí hlavní hrdinka urazit dlouhou cestu, "casita" je postavený tak, že v sobě obsáhne různé lokace, díky čemuž se Mirabel (Stephanie Beatriz) prakticky nehne z místa, ale není to ani na minutu nudné.

Mirabel samotná stráví většinu filmu snahou zavděčit se a být braná vážně a člověk prostě nemůže, než jí fandit. Líbilo se mi, že její rodiče Julieta (Angie Cepeda) a Agustín (Wilmer Valderrama) se ani na chvilku nepřestali starat o to, jak se cítí, a ukazovat jí, že je milovaná - když dojde na Disney rodiče, je to osvěžující změna. Mirabelina nejstarší sestra Isabela (Diane Guerrero) začala prvoplánově, ale krásně ji rozvedli, ale Luisa (Jessica Darrow) byla od začátku moje nejoblíbenější a měla tu nejlepší písničku.

Na příkladu Julietiny sestry Pepy (Carolina Gaitán) krásně ilustrovali tu toxickou pozitivitu, kterou pořád kritizuju, zatímco její manžel Félix (Mauro Castillo) byl hezký protiklad nešikovného a trochu úzkostlivého Agustína. Jejich dcera Dolores (Adassa) měla po vyjevení své věštby docela očekávatelnou trajektorii, nijak moc s ní nepřekvapili, a Camilo (Rhenzy Feliz) byl víceméně do počtu, ale líbila se mi ta pozornost věnovaná Antoniovi (Ravi Cabot-Conyers) a ta postava celkově. (Pokud mě někdo podezírá, že jsem poslední dva odstavce vypotila ve snaze konečně si utřídit vztahy v rodině Madrigalových, má naprostou pravdu.)

Centrální konflikt se prakticky točil kolem až příliš přísné vlády matriarchy Almy (María Cecilia Botero) a jejího syna Bruna (John Leguizamo), který je nenjprve vylíčený jako dezertér, než se ukáže, že jeho situace byla prakticky totožná s Mirabelinou. V téhle lince taky krásně vynikne ten patentovaný Disney rodič, o kterém jsem mluvila výš, ale narozdíl od ostatních filmů, kde je diskutabilní chování rodičů zameteno pod koberec, tady dojde k pokání a pokusu o nápravu, plus Almina historie mě skutečně rozbrečela. Sice pořád moc nerozumím tomu, proč Mirabel nedostala svůj pokoj (Alma taky neměla žádný dar a pokoj měla), ale chválím je za to, že to na konci nenapravili, protože by to tak trochu srazilo pointu celého filmu.

(Nevím, jestli je to jen výplod bílého evropského mozku v hlavě někoho, kdo imigroval leda tak z Moravy do Prahy, ale celý příběh Madrigalových mi trochu asociuje všechny ty příběhy imigrantských rodin včetně chování jednotlivých generací. Jestli to tam fakt je, tak je to super podtext.)

Celkově se mi Encanto líbilo, ne sice tolik jako třeba výše zmíněné Coco nebo některé další filmy, ale pořád to bylo super.