Irena Dousková: Medvědí tanec (2014)

„Češi se nemají moc rádi. Myslím jako sami sebe. Navzájem teda taky ne.“

zdroj: databazeknih.cz

Je celkem vtipné, že jsem měla Irenu Douskovou tak dlouho zafixovanou pouze jako autorku Helenky Součkové, a přitom její skutečný autorský rozsah je mnohem větší. Když jsem Medvědí tanec otvírala, vůbec jsem nevěděla, o čem to je, a jenom doufala, že nejde o dalšího Goldsteina. Fakt, že je knížka o Jaroslavovi Haškovi, mě tudíž překvapil a docela jsem zaváhala, protože od Haška jsem četla a nikdy nedočetla jen opus o Švejkovi (svoje pocity tady rozebírat nebudu, Maruška už je stejně vyjádřila mnohem lépe). Nakonec jsem se do toho ale dala a nelituju.

O Haškovi jako takovém nic nevím, ani ze středoškolské literatury už si nic nepamatuju, a i přesto (nebo možná právě proto?) mě to bavilo. Hašek je tam vykreslený víc jako člověk, co píše knížky, než nějaká velká osobnost, a jakákoliv jeho výjimečnost je mu cpaná spíš ostatními než vypravěčem. A tím nemyslím, že tam probíhá nějaký "humblebrag" ala moderní YA fikce nebo že by neměl ego, spíš že jsou Haškovy autorské kvality víc brané jako něčí názor než holý fakt. Haškovo dožívání a příhody z dětství jsou doplněné příběhy Tondy, kluka s neveselým rodinným životem, faráře, který možná zbouchl svou hospodyni, souseda Bondyho, se kterým román začíná a bohužel i velmi nevesele končí, a čarováním Haškovy Šury.

Je to jeden z těch románů, které nemají klasický děj, je to spíš nahlédnutí do života lidí, co se znají, nějak se ovlivňují a nějak to prožívají, což mám osobně hrozně ráda a Irena Dousková to fakt umí napsat. Mimoto si v té knížce krásně hraje s jazykem od "medosera" po celou tu část s "přisírkou českomoravskou menší", u kterých bohužel nemůžu docenit, nakolik jsou haškovské, ale můžu říct, že mě bavily velmi.

Celkově je Medvědí tanec velmi příjemné překvapení.

„Čechy jsou jako ten tvůj gramofon. Nezdá se ti? Vezmeš desku, pustíš ji, hraje to skvěle. Ale jen chvíli. Vždycky jen chvíli. Pak to začne drhnout. Drhne, drhne, zasekne se a nic. Ticho… A co uděláme? Místo abychom spravili ten gramofon, vyměníme desku. Pokaždý. Dáme tam novou. Deska hraje, krásně, nádherně. Ale zase jen chvíli pochopitelně. Pořád je to ten stejnej gramofon, kterej nikdo neopravil. Kterej se nikdo ani nepokusil opravit.“

„Kdo bojuje, dělá i hnusný věci. Nevhodný do čítanek. Aspoň ne do českejch.“

„Jakmile ale o někom prohlásíte, že je ztělesněný dobro a pravda, co je potom každej, kdo má jinej názor? Kdo s ním v něčem, v čemkoli, nesouhlasí? To pak může bejt problém.“

„Ale člověk, ač obdařen rozumem, není bytost zcela racionální.“

„Jak utěšeně může člověk obcovat se se stíny, když na to přijde. Jak je to milé, poklidné a vzácně svobodné.“

„Letní průtrže zbožňoval. A ještě víc tu chvíli před nimi. Ve vzduchu napětí jako před vraždou. Taky to něco dělá se zvukem.“

„Duše není jednou pro vždy dána. Když musí, změní se. I když ji to bolí. Z jednoho zvířete se stane jiné. Docela jiné. Nemůže za to. Taková je přirozenost.“

„Marnost je jako plevel, běda když polevíš. Řeči nestačí. Činy jen nakrátko.“