Irena Dousková: Rakvičky (2018)

„Je toho málo, ale je to aspoň něco. Něco, čím si dokazuju, že sice pomalu, ale přece jen jdu po tý cestě, po který jít chci, a nejenom po těch, po kterejch jít musím.“

zdroj: palmknihy.cz

Rakvičky byly poslední z e-booků Ireny Douskové, které jsem našla v katalogu pražské knihovny, a myslím, že je čas porozhlédnout se po zbytku její bibliografie mezi tradičními knížkami. Nemůžu uvěřit, že ačkoliv jsem Irenu Douskovou už dřív četla, skutečně jsem ji objevila až teď. O Rakvičkách jsem stejně jako o Medvědím tanci nevěděla nic, jen jsem podvědomě čekala, že to bude dobré, a nespletla jsem se.

Hlavní hrdinka Róza mi docela lezla na nervy, byť jsem se s ní v určitých momentech ztotožňovala, ale její mentální trajektorie mi dělala radost. Péti mi bylo spíš jen líto, jinak se mi líbila a přišla mi, že byla uvěřitelně jedenáctiletá, čehož si u autorů považuju. Tomáše jsem za celou dobu nerozšifrovala, protože mimo svoje dopisy, ze kterých mi byl sympatický, byl viděný akorát skrz Róziny nebo Pétiny oči, ale ta postava mě zajímala. Marie byla sympatická. Další postavy byly víceméně jen komparz nebo dějový prostředek, ale příběh Míšova táty mě rozťal, z toho mě fakt mrazilo.

Opět je spíš knížka o vnitřních pochodech, reakcích na situace a poznávání sebe sama, ale je rámovaná tou komplikovanou cestou do Ostravy, která od začátku nejde podle Róziných představ a má naprosto stupidní cíl. Forma příběhu slušela a jako vždycky byla řemeslně perfektně zvládnutá, ale nic jiného od Ireny Douskové touto dobou nečekám.

Obecně literaturu nedělím na zimní nebo letní a tak podobně, ale tady tohle je docela letní čtení, které zároveň zaměstná mozek, plus je to (aspoň pro můj ročník) prakticky historické bez vzývání druhé světové a podobných dramatických dob. Za mě super.

„Představuješ si – žiješ. Když nezůstane jen u těch představ.“

„To není tak těžký zblbnout děti a mladý lidi vůbec. Potom s komunistama to bylo podobný, mládež v prvních řadách. To je tak vždycky. Ideály, hormonální přetlak, nedostatek životní zkušenosti a zaměňování zdravýho rozumu s cynismem. Planoucí srdce prostě. Není nic horšího než planoucí srdce.“

„Už to zase dělá, zase žije paralelní život, dokonce s lidma, který v životě neviděla a oni ji taky ne. Nechtělo se jí přestat.“

„Zůstala viset mezi nasráním a sebelítostí. Tak lepkavou, nesympatickou a tak obtížně potlačitelnou.“

„Hrozí se odhalení a zároveň doufá, že k němu dojde. Že se ten onen dovtípí a přejede ji jako parní válec.“