zdroj: imdb.com |
To nejlepší na filmu bylo, jak se vyhýbal padnutím do těch obvyklých klišé. Hlavním tématem je vztah Mei (Rosalie Chiang) a její mámy Ming (Sandra Oh), která se chvílemi jeví jako typický Disney šílený rodič - zvlášť, když se objeví její panda - ale v tu chvíli už je na scéně babi Wu (Wai Ching Ho) a začíná se ukazovat to generační trauma. A i tam se to postaví na hlavu ve chvíli, kdy jde skutečně do tuhého, a Wu se ukáže jako mnohem komplikovanější charakter.
V kostce to ilustruje postava Meilina táty: Jin Lee (Orion Lee) je tichý, pasivní a v mnoha ohledech submisivní ženám v rodině, ale když je třeba jednat, jedná, a za celou dobu člověk ani na minutu nepochybuje, že svou rodinu absolutně miluje. Bylo by tak jednoduché udělat z něj schematického podpantofláka/flegmatika a démonizovat nebo zesměšňovat tu absenci stereotypní maskulinity, ale šli úplně jinou cestou a toho si vážím.
Ta fantastická charakterizace ale prostupovala celý film. Meilininy kamarádky Miriam (Ava Morse), Priya (Maitreyi Ramakrishnan) a Abby (Hyein Park) byly stejně dokonalé třináctky jako Mei samotná; ta mimika, přehnaná (ale zároveň úplně přesná) gestika a jasně srovnané, správně pubertálně posunuté priority byly na 1*.
Nakonec nemůžu nezmínit reálie, protože ty byly absolutně na jedničku. Netajím se tím, že rané "nulté roky" - jinak známé jako doba mé puberty - nejsou moje nejoblíbenější hlavně co se módy týče (legíny, džíny s ultranízkým pasem a bederní roušky vydávající se za sukni mi zanechaly šrámy na duši), ale nemohla jsem neocenit, jak přesně Turning Red ty popkulturní trendy vystihlo. 4*Town zvlášť byli jak víno a Nobody Like U mi hraje v hlavě od chvíle, co jsem ji slyšela poprvé.
Celkově je za mě Turning Red fakt povedený film a dovedu si představit, že jsem ho neviděla naposledy.