_______
“This is your life. So, don't panic and settle. Don't move backwards.”
 |
| zdroj: imdb.com |
Když jsem letos zaznamenala druhou řadu Dollface, nevěřila jsem vlastním očím, jelikož jsem si až do té doby upřímně myslela, že to zrušili, a úvodní "v předchozích dílech jste viděli" v Travel Agent mě ujistilo v tom, že si to z většiny vůbec nepamatuju. Odkládat druhou řadu do chvíle, než se znovu podívám na první, by ale znamenalo druhou řadu nikdy nevidět, takže jsem to i tak rozjela a jako obvykle sjela za jedno odpoledne (musím to přestat dělat). Ještě, než zabředu do děje druhé řady, musím vypíchnout, jak zakomponovali pandemii; nijak se v tom nepatlali a zároveň si tím poskytli čas dostat všechny čtyři hrdinky zase na jednu hromadu, chytře provedené.
Zatímco první řada učila hlavní hrdinku Jules (Kat Dennings) nežít skrz svého milostného partnera a pěstovat přátelství, druhá byla rozhodně ve znamení hledání sama sebe profesně a nevyhnutelně i milostně. Ačkoliv bych se bez té milostné linky klidně ještě řadu obešla, líbilo se mi, že nezastiňovala tu profesní a že z Julesina hledání práce, pro kterou se nadchne, neudělali jen něco, co tam je, aby působili dostatečně feministicky, ale vlastně na tom nezáleží, protože někoho sbalila, naopak, i v souvislosti s ostatními třemi hrdinkami byla seberealizace pravým hlavním tématem řady. A když už jsme to načali, potěšilo mě, že se za sebe Jules s Wesem (Matthew Gray Gubler) postavila, ta zápletka skončila uspokojivě. Fender (Luke Cook) působil trochu jako někdo, kdo by se líbil spíš Max Black, na druhou stranu ale dává smysl, aby měla Jules někoho, kdo hodně cestuje, a nesklouzla zpátky do té kodependence ze začátku seriálu. Tak jak tak pořádně nevím, co si o něm myslím.
Madison (Brenda Song) se dávala dohromady nejen z románku, který explodoval ve finále minulé řady, a kromě toho pandemií přišla o práci. Jít dělat sama na sebe byl pro Madison logický krok, s tím mě potěšili, a líbilo se mi, že ji nechali trochu s tím bojovat. Hodně mě potěšili tím, že ačkoliv po ní nějaké penisy házeli, nic z toho se nepřerodilo v zápletku a Madison si jela svou kariérní linku, prostě že s ní nevytloukali klín klínem. Zápletka s Ruby (Corinne Foxx) mě překvapila tím, že neskončila tak klišoidně, jak mohla, takže prakticky jediné, co mě na linii Madison trochu mrzelo, bylo, že Bebe (Poppy Liu) tak nějak vyšuměla do prázdna, s těmi rozdílnými povahami mohla být s ní a Madison ještě sranda.
Izzy (Esther Povitsky) strávila řadu vylézáním ze své submisivní polohy někoho, kdo neumí říkat ne, do aktivní pozice někoho, kdo se pomalu začíná mít rád a chápat, že nemusí lidem lézt do prdele, aby si "zasloužil" lásku ("I know that I'm a lot, but I also finally know that I'm enough."), což je podle mě velmi univerzální ženská zápletka a Esther Povitsky ji zahrála moc hezky a procítěně. Celou dobu jsem trnula, že se z Liama (Jayson Blair) vyklube zmetek a jsem moc ráda, že se to nestalo, byli spolu nechutně sladcí. Ale přeju jim to.
U Stelly (Shay Mitchell) jsem byla asi nejnapjatější, co se z její zápletky na konci vyklube. Na jednu stranu jsem ji s Liv (Lilly Singh) naprosto milovala, hlavně protože Shay Mitchell a Lilly Singh měly od první scény naprosto neskutečnou chemii, na druhou stranu jsem od začátku věděla, že Liv nebude trpět Stellinu impulsivnost a nerozhodnost, což se přesně stalo. Líbilo se mi ale, jak Stella na konci sama rozpoznala svůj problém, ačkoliv už nezvládla pochopit, že to rozhodnutí, co se vztahem, není jen její. Jsem hodně zvědavá, jak se bude Stella vyvíjet dál, a tak trochu doufám, že to není naposledy, co o Liv (a Gi Spot) slyšíme.
Celeste (Malin Åkerman) bych asi už ani nepotřebovala, ale líbilo se mi, jak se postavila k finále minulé řady a její chvilka s Madison, jinak jsem ale už připravená ji nechat jít. Bojím se ale, že dokud Izzy pracuje ve Woöm, pravděpodobně se jí nezbavíme. Co se týče Woöm, místo armády Alison se v kanceláři pohybovali femininní a excentrický gay Q (Owen Thiele) a Sky (Santina Muha) na vozíčku a přišli mi spíš jako body pro inkluzivitu než plnohodnotné postavy, jelikož kromě drbání neměli osobnost, ale tohle je "damned if you do, damned if you don't" téma a asi na tom nemá cenu dlet. Překvapila mě Jennifer Grey v Homecoming Queen, vůbec jsem ji nepoznala.
Cat Lady (Beth Grant) se vrátila a její vstupy se mi líbily, byť mi přijde, že ubývají; ta přednáška ve Space Cadet byla brilantní a ani nepotřebovala Cat Lady, je škoda, že tam těchto bizárků není víc. Celkově jsem ale s druhou řadou fakt spokojená a upřímně doufám, že bude třetí.
Zatímco první řada učila hlavní hrdinku Jules (Kat Dennings) nežít skrz svého milostného partnera a pěstovat přátelství, druhá byla rozhodně ve znamení hledání sama sebe profesně a nevyhnutelně i milostně. Ačkoliv bych se bez té milostné linky klidně ještě řadu obešla, líbilo se mi, že nezastiňovala tu profesní a že z Julesina hledání práce, pro kterou se nadchne, neudělali jen něco, co tam je, aby působili dostatečně feministicky, ale vlastně na tom nezáleží, protože někoho sbalila, naopak, i v souvislosti s ostatními třemi hrdinkami byla seberealizace pravým hlavním tématem řady. A když už jsme to načali, potěšilo mě, že se za sebe Jules s Wesem (Matthew Gray Gubler) postavila, ta zápletka skončila uspokojivě. Fender (Luke Cook) působil trochu jako někdo, kdo by se líbil spíš Max Black, na druhou stranu ale dává smysl, aby měla Jules někoho, kdo hodně cestuje, a nesklouzla zpátky do té kodependence ze začátku seriálu. Tak jak tak pořádně nevím, co si o něm myslím.
Madison (Brenda Song) se dávala dohromady nejen z románku, který explodoval ve finále minulé řady, a kromě toho pandemií přišla o práci. Jít dělat sama na sebe byl pro Madison logický krok, s tím mě potěšili, a líbilo se mi, že ji nechali trochu s tím bojovat. Hodně mě potěšili tím, že ačkoliv po ní nějaké penisy házeli, nic z toho se nepřerodilo v zápletku a Madison si jela svou kariérní linku, prostě že s ní nevytloukali klín klínem. Zápletka s Ruby (Corinne Foxx) mě překvapila tím, že neskončila tak klišoidně, jak mohla, takže prakticky jediné, co mě na linii Madison trochu mrzelo, bylo, že Bebe (Poppy Liu) tak nějak vyšuměla do prázdna, s těmi rozdílnými povahami mohla být s ní a Madison ještě sranda.
Izzy (Esther Povitsky) strávila řadu vylézáním ze své submisivní polohy někoho, kdo neumí říkat ne, do aktivní pozice někoho, kdo se pomalu začíná mít rád a chápat, že nemusí lidem lézt do prdele, aby si "zasloužil" lásku ("I know that I'm a lot, but I also finally know that I'm enough."), což je podle mě velmi univerzální ženská zápletka a Esther Povitsky ji zahrála moc hezky a procítěně. Celou dobu jsem trnula, že se z Liama (Jayson Blair) vyklube zmetek a jsem moc ráda, že se to nestalo, byli spolu nechutně sladcí. Ale přeju jim to.
U Stelly (Shay Mitchell) jsem byla asi nejnapjatější, co se z její zápletky na konci vyklube. Na jednu stranu jsem ji s Liv (Lilly Singh) naprosto milovala, hlavně protože Shay Mitchell a Lilly Singh měly od první scény naprosto neskutečnou chemii, na druhou stranu jsem od začátku věděla, že Liv nebude trpět Stellinu impulsivnost a nerozhodnost, což se přesně stalo. Líbilo se mi ale, jak Stella na konci sama rozpoznala svůj problém, ačkoliv už nezvládla pochopit, že to rozhodnutí, co se vztahem, není jen její. Jsem hodně zvědavá, jak se bude Stella vyvíjet dál, a tak trochu doufám, že to není naposledy, co o Liv (a Gi Spot) slyšíme.
Celeste (Malin Åkerman) bych asi už ani nepotřebovala, ale líbilo se mi, jak se postavila k finále minulé řady a její chvilka s Madison, jinak jsem ale už připravená ji nechat jít. Bojím se ale, že dokud Izzy pracuje ve Woöm, pravděpodobně se jí nezbavíme. Co se týče Woöm, místo armády Alison se v kanceláři pohybovali femininní a excentrický gay Q (Owen Thiele) a Sky (Santina Muha) na vozíčku a přišli mi spíš jako body pro inkluzivitu než plnohodnotné postavy, jelikož kromě drbání neměli osobnost, ale tohle je "damned if you do, damned if you don't" téma a asi na tom nemá cenu dlet. Překvapila mě Jennifer Grey v Homecoming Queen, vůbec jsem ji nepoznala.
Cat Lady (Beth Grant) se vrátila a její vstupy se mi líbily, byť mi přijde, že ubývají; ta přednáška ve Space Cadet byla brilantní a ani nepotřebovala Cat Lady, je škoda, že tam těchto bizárků není víc. Celkově jsem ale s druhou řadou fakt spokojená a upřímně doufám, že bude třetí.
