 |
| zdroj: biblio.com |
Kopie 1984 se mi ocitla v knihovně díky Levným knihám a nějaké pseudointelektuální pozérské vnitřní potřebě ji vlastnit, ale roky tam stála netknutá. Nevím, co mě přimělo sáhnout zrovna po ní a nebyl to asi nejlepší nápad - protože tahle knížka rozhodně neodvede pozornost od sezónního splínu, naopak ho okoření ještě větší beznadějí - ale jakmile jsem ji rozečetla, bylo poměrně těžké ji nedočíst.
První věc, která mě překvapila, byl fakt, že jsem si to ale vůbec nepamatovala. Věděla jsem, že jsem to četla, a ze školy jsem si pamatovala jsem hodiny BritLit, ve které se knížka probírala, a tím pádem jsem si myslela, že si pamatuju celou zápletku, ale nebyla to pravda. Druhá věc, která mě překvapila, byl fakt, že jsem si nepamatovala ani svou reakci na první čtení, která byla podle té dvanáct let staré recenze přiložené níže překvapivě silná.
Tentokrát jsem tak silnou reakci neměla: zaprvé jsem věděla, co čekat (byť přesný děj jsem si nepamatovala) a zadruhé nemám posledních pár měsíců silné reakce na nic. Překvapilo mě, kolik času knížka stráví worlbuildingem, ale na druhou stranu toho Orwell vybudoval dost včetně jazyka, takže to tam nějak dostat musel, a technicky to bylo podle mě zvládnuté fajn; čtenář nejen, že chápe, v jakém světě se ocitl, ale zároveň s tím chápe, v jakém mentálním rozpoložení se Winston Smith nachází.
Z dřívějška jsem si pamatovala Winstonův románek s Juliou (resp. že měl s někým románek a jak vypadalo jejich poslední setkání), takže jsem samozřejmě byla zvědavá (a zároveň měla trochu obavy), jak je Julia napsaná. Na ženu psanou mužem z první poloviny dvacátého století to nebyla taková hrůza, jak jsem čekala; Julia je velmi sexualizovaná, ale způsobem, kdy o sobě sama aktivně rozhododuje, a byť jsou její důvody k rebelii značně přízemní, jsou ovlivněné jejím věkem: ve chvíli, kdy nezažila ani tu část „normálního“ života, kterou Winston, logicky nemá, k čemu mimo vlastní tělesné potřeby se upnout a pro co rebelovat.
Nejzajímavější postavou pro mě rozhodně byl O'Brien, protože jsem byla úplně uhranutá jeho fanatismem a zběhlostí v doublethink a stejně jako u všech jemu podobných postav (a historických či stále žijících osobností) jsem musela dumat nad tím, jaký má skutečně vztah k mučení: je to „účel světí prostředky“ situace, tj. je mistr kompartmentalizace (vím, že to není české slovo, ale líbí se mi), nebo u toho cítí radost, o kterou se musí postarat doublethink?
Zvlášť ke konci jsem ocenila tempo knížky (které jsem mimoděk komentovala už u worlbuildingu), protože takové zlomení člověka většinou vyžaduje dost času, a fakt, že knížka je od začátku pokrývala, ve čtenáři pocit nekonečna vyvolal od začátku, takže děj nespadl do té pasti popisu den za dnem, intenzivní akce (v podobě románku mezi Winstonem a Juliou) a pak dlouhých skoků ve chvíli, kdy je Winston v Miniluv. Ten zmíněný pocit nekonečna ve mně ještě umocňoval beznaděj (jako bych zrovna s tím potřebovala pomáhat), takže to fungovalo dvakrát tak dobře.
Celkově je 1984 právem jedna z nejprofláklejších dystopií a ačkoliv je hutná (textem i myšlenkami), čte se překvapivě dobře. (Mimochodem ačkoliv filmové adaptace mě nelákají, při psaní této recenze jsem narazila na audio verzi s naprosto brilantním obsazením a silně nad ní uvažuju.)
První věc, která mě překvapila, byl fakt, že jsem si to ale vůbec nepamatovala. Věděla jsem, že jsem to četla, a ze školy jsem si pamatovala jsem hodiny BritLit, ve které se knížka probírala, a tím pádem jsem si myslela, že si pamatuju celou zápletku, ale nebyla to pravda. Druhá věc, která mě překvapila, byl fakt, že jsem si nepamatovala ani svou reakci na první čtení, která byla podle té dvanáct let staré recenze přiložené níže překvapivě silná.
Tentokrát jsem tak silnou reakci neměla: zaprvé jsem věděla, co čekat (byť přesný děj jsem si nepamatovala) a zadruhé nemám posledních pár měsíců silné reakce na nic. Překvapilo mě, kolik času knížka stráví worlbuildingem, ale na druhou stranu toho Orwell vybudoval dost včetně jazyka, takže to tam nějak dostat musel, a technicky to bylo podle mě zvládnuté fajn; čtenář nejen, že chápe, v jakém světě se ocitl, ale zároveň s tím chápe, v jakém mentálním rozpoložení se Winston Smith nachází.
Z dřívějška jsem si pamatovala Winstonův románek s Juliou (resp. že měl s někým románek a jak vypadalo jejich poslední setkání), takže jsem samozřejmě byla zvědavá (a zároveň měla trochu obavy), jak je Julia napsaná. Na ženu psanou mužem z první poloviny dvacátého století to nebyla taková hrůza, jak jsem čekala; Julia je velmi sexualizovaná, ale způsobem, kdy o sobě sama aktivně rozhododuje, a byť jsou její důvody k rebelii značně přízemní, jsou ovlivněné jejím věkem: ve chvíli, kdy nezažila ani tu část „normálního“ života, kterou Winston, logicky nemá, k čemu mimo vlastní tělesné potřeby se upnout a pro co rebelovat.
Nejzajímavější postavou pro mě rozhodně byl O'Brien, protože jsem byla úplně uhranutá jeho fanatismem a zběhlostí v doublethink a stejně jako u všech jemu podobných postav (a historických či stále žijících osobností) jsem musela dumat nad tím, jaký má skutečně vztah k mučení: je to „účel světí prostředky“ situace, tj. je mistr kompartmentalizace (vím, že to není české slovo, ale líbí se mi), nebo u toho cítí radost, o kterou se musí postarat doublethink?
Zvlášť ke konci jsem ocenila tempo knížky (které jsem mimoděk komentovala už u worlbuildingu), protože takové zlomení člověka většinou vyžaduje dost času, a fakt, že knížka je od začátku pokrývala, ve čtenáři pocit nekonečna vyvolal od začátku, takže děj nespadl do té pasti popisu den za dnem, intenzivní akce (v podobě románku mezi Winstonem a Juliou) a pak dlouhých skoků ve chvíli, kdy je Winston v Miniluv. Ten zmíněný pocit nekonečna ve mně ještě umocňoval beznaděj (jako bych zrovna s tím potřebovala pomáhat), takže to fungovalo dvakrát tak dobře.
Celkově je 1984 právem jedna z nejprofláklejších dystopií a ačkoliv je hutná (textem i myšlenkami), čte se překvapivě dobře. (Mimochodem ačkoliv filmové adaptace mě nelákají, při psaní této recenze jsem narazila na audio verzi s naprosto brilantním obsazením a silně nad ní uvažuju.)
“Who controls the past controls the future: who controls the present controls the past.”
“To know and not to know, to be conscious of complete truthfulness while telling carefully constructed lies, to hold simultaneously two opinions which cancelled out, knowing them to be contradictory and believing in both of them; to use logic against logic, to repudiate morality while laying claim to it, to believe that democracy was impossible and that the party was the guardian of democracy; to forget whatever it was necessary to forget, then to draw it back into memory again the moment when it was needed, and then promptly to forget it again: and above all, to apply the same process to the process itself. That was the ultimate subtlety: consciously to induce unconsciousness, and then, once again, to become unconscious of the act of hypnosis you had just performed. Even to understand the word ‘doublethink’ involved the use of doublethink.”
“All history was a palimpsest, scraped clean and re-inscribed exactly as often as was necessary.”
“It’s a beautiful thing, the destruction of words.”
“It seemed to him that he knew instinctively who would survive and who would perish: though just what it was that made for survival, it was not easy to say.”
“Your worst enemy, he reflected, was your own nervous system. At any moment the tension inside you was liable to translate itself into some visible symptom. […] The most deadly danger of all was talking in your sleep. There was no way guarding against that.”
“It was not desirable that the proles should have strong political feelings. All that was required of them was a primitive patriotism which could be appealed to whenever it was necessary to make them accept longer working-hours or shorter rations. And even when they became discontented, as they sometimes did, their discontent led nowhere, because, being without general ideas, they could only focus it on petty specific grievances. The larger evils invariably escaped their notice.”
“If you kept the small rules you could break the big ones.”
“I prefer a positive to a negative. In this game that we’re playing, we can’t win. Some kinds of failure are better than other kinds, that’s all.”
“She would not accept as a law of nature that the individual is always defeated.”
“Do you realize that the past, starting from yesterday, has been actually abolished? […] Every record has been destroyed or falsified, every book has been re-written, every picture has been re-painted, every statue ans street and building has been re-named, every date has been altered. And that process is continuing day by day and minute by minute. History has stopped. Nothing exists except an endless present in which the party is always right.”
“The command of the old despotism was, ‘Thou shalt not.’ The command of totalitarians was, ‘Thou shalt.’ Our command is, ‘Thou art.’”
“The party seeks power entirely for its own sake. We are not interested in the good of others; we are interested solely in power. Not wealth or luxury or long life or happiness: only power, pure power. We are different from all the oligarchies or the past, in that we know what we are doing. […] We know no one ever seizes power with the intention of relinquishing it. Power is not means, it is an end. One does not establish a dictatorship in order to safeguard a revolution; one makes the revolution in order to establish the dictatorship.”
“The weariness of the cell is the vigour of the organism.”
“Unless he is suffering, how can you be sure that he is obeying your will and not his own?”
“What knowledge have we of anything, save through our own minds? All happenings are in the mind. Whatever happens in all minds, truly happens.”
Původní recenze z 03/12/12:
Dočetla jsem dnes cestou do školy potom, co jsem vstávala v šest hodin ráno, a byla jsem zralá na to, abych skočila pod nejbližší tramvaj. Nineteen Eighty-Four má úžasnou schopnost sebrat člověku všechnu chuť do života ve chvíli, kdy se pokusí se do té knížky a jejích postav vžít. Musím říct, že před přečtením jsem měla jen velmi vágní představu, o čem to vlastně je, takže jsem byla dějem vlastně dost překvapená. Nechala jsem se obehrát stejně, jako Winston, a sežrala jsem jim to i s navijákem. Ta knížka byla až odporně sugestivní. A na pochopení doublethink jsem vynaložila víc energie, než jsem čekala. (Pořád si nejsem jistá, jestli jsem to pochopila správně.) Další věc, která mě překvapila je, že jsem měla Orwella zafixovaného jako autora s hrozně složitým jazykem, ale ta složitost nebyla ve formě, nýbrž v obsahu. A i odtamtud se vytrácela, když se to četlo pozorně. Už to nechci nikdy číst znovu.