 |
| zdroj: logrmagazin.cz |
Někdy se mi tak stane, že tady na blogu na něco napluju, ale o deset let později dostanu neodolatelnou chuť přečíst si to znovu, protože to přece bylo super, a pak se nestačím divit. Přesně to byl případ Do tmy. Abych řekla pravdu, nejspíš by mě nenapadlo se k tomu vracet, kdybych náhodou nezjistila, že je to vlastně trilogie a třetí díl mi utekl, ale jakmile jsem na to znovu pomyslela, už jsem nemohla jinak. A jsem za to ráda. Vypadá to totiž, že do Do tmy byl jeden z těch románů, do kterých jsem musela dospět.
Myslím, že už jsem tady několikrát zmiňovala, že nemusím ich-formu, ale čím častěji ji čtu, tím víc si začínám myslet, že mi vadí spíš špatně napsané knížky, než konkrétní forma, které jsou vyprávěné. Tady si například vůbec neumím představit, že by Anně Bartákové slušela er-forma. Kouzlo Do tmy je totiž v té fantastické nejistotě, co přesně se děje – protože ačkoliv jde leccos si domyslet, Anna sama svoje zdravotní ani psychické problémy nikdy nepojmenuje – a fabulacích Anniny nemocné mysli. Celá knížka je takový zvláštní koktejl popírání reality a upřímné, naivní víry v sílu ducha, který prostě nejde nedopít do dna.
V předchozí recenzi jsem umiňovala dusnou atmosféru, kterou knížka má, a chci ji zmínit znovu, protože je zaprvé fakt dobře navozená, a zadruhé v přímém kontrastu s rozkvetlým, voňavým červnem, kdy se děj odehrává. Sem tam ale příběh dospěje do bodu, kdy se kulisy i atmosféra potkají, a je z toho pořádná dějová bouřka.
Na rozdíl od svého prvního čtení jsem tentokrát plně ocenila tu posměšnou uštěpačnost, s jakou Anna přemýšlí o Marcele, a snad až povýšenou shovívavost, s jakou přemýšlí o Milušce, svých jediných dvou žijících příbuzných. Myšlenky týkající se její vyvdané rodiny jsou příliš zkreslené na to, aby se z toho dal vypozorovat skutečný příběh, ale je víc než jasné, jak se v těch vztazích Anna cítila, a to mi úplně stačilo.
Taky se mi líbilo, jak živé se jevilo samotné městečko; příběh neměl moc postav, ale každá v něm měla svou roli, a byla podle mě skvěle vytěžená. Atmosféru knížky pro mě navíc dotvářela i formální stránka; kapitoly se jmenovaly podle (většinou) bylin, které Anna sbírala, a po každé druhé následovalo úterý ve výkupně, díky čemuž jsem při čtení doslova cítila rytmus Anniných dní.
Celkově je Do tmy působivý, řemeslně dotažený příběh, který skvěle pracuje se skutečně nespolehlivým vypravěčem, a jsem moc ráda, že jsem se k němu nejen vrátila, ale hlavně, že jsem si ho pořídila do knihovničky.
Myslím, že už jsem tady několikrát zmiňovala, že nemusím ich-formu, ale čím častěji ji čtu, tím víc si začínám myslet, že mi vadí spíš špatně napsané knížky, než konkrétní forma, které jsou vyprávěné. Tady si například vůbec neumím představit, že by Anně Bartákové slušela er-forma. Kouzlo Do tmy je totiž v té fantastické nejistotě, co přesně se děje – protože ačkoliv jde leccos si domyslet, Anna sama svoje zdravotní ani psychické problémy nikdy nepojmenuje – a fabulacích Anniny nemocné mysli. Celá knížka je takový zvláštní koktejl popírání reality a upřímné, naivní víry v sílu ducha, který prostě nejde nedopít do dna.
V předchozí recenzi jsem umiňovala dusnou atmosféru, kterou knížka má, a chci ji zmínit znovu, protože je zaprvé fakt dobře navozená, a zadruhé v přímém kontrastu s rozkvetlým, voňavým červnem, kdy se děj odehrává. Sem tam ale příběh dospěje do bodu, kdy se kulisy i atmosféra potkají, a je z toho pořádná dějová bouřka.
Na rozdíl od svého prvního čtení jsem tentokrát plně ocenila tu posměšnou uštěpačnost, s jakou Anna přemýšlí o Marcele, a snad až povýšenou shovívavost, s jakou přemýšlí o Milušce, svých jediných dvou žijících příbuzných. Myšlenky týkající se její vyvdané rodiny jsou příliš zkreslené na to, aby se z toho dal vypozorovat skutečný příběh, ale je víc než jasné, jak se v těch vztazích Anna cítila, a to mi úplně stačilo.
Taky se mi líbilo, jak živé se jevilo samotné městečko; příběh neměl moc postav, ale každá v něm měla svou roli, a byla podle mě skvěle vytěžená. Atmosféru knížky pro mě navíc dotvářela i formální stránka; kapitoly se jmenovaly podle (většinou) bylin, které Anna sbírala, a po každé druhé následovalo úterý ve výkupně, díky čemuž jsem při čtení doslova cítila rytmus Anniných dní.
Celkově je Do tmy působivý, řemeslně dotažený příběh, který skvěle pracuje se skutečně nespolehlivým vypravěčem, a jsem moc ráda, že jsem se k němu nejen vrátila, ale hlavně, že jsem si ho pořídila do knihovničky.
„Kdo to určil, že já jsem já a mám se na starost. Taková zodpovědnost! Můžu cokoliv a dělám zrovna tohle. Kdysi dávno jsem se ptala holek, jestli si někdy uvědomují samy sebe, prostě že jsou, že jsou to ony uvnitř a můžou si svá těla dle libosti řídit. Nejspíš jsem to nepopsala přesně, protože mě poslaly do háje. Vůbec nechápaly, proč se na tohle ptám. Proč by neměly ovládat samy sebe? Nikdy nedostaly závrať nad tím, co všechno mohou, ale že zároveň jsou ve svém těle v pasti.“
„Ať člověk zažije cokoliv a pozná kohokoliv, je v tom sám. Sám si večer lehá do postele a sám dá ráno pokyn nohám, aby to ještě naposledy zkusily. A pak ten celý, nekonečný den… naplnit něčím minuty z dopoledne. Zatnout zuby zuby kolem odpolední svačiny. A večer… ten už možná nemusí existovat.“
Původní recenze z 19/09/17:
Kdybych si přečetla ten katalog, ve kterém jsem přišla na Annu Bolavou, pořádně, věděla bych, že Ke dnu ve skutečnosti navazuje na Do tmy a možná bych to četla ve správném pořadí. Ve finále to ale ani moc nevadilo - až na tři postavy (kterých jsem si všimla) se děj nijak nepropojuje a tam, kde se to kříží, jsem to prostě měla jako prequel a ne jako pokračování. Velmi okrajově jsem se tedy dozvěděla, jak se mrtvá z bažin v Ke dnu do bažin dostala, ale především se to soustředilo na hlavní hrdinku bylinkářku, která umírá na neznámou nemoc a pravděpodobně taky na to, že je absolutní magor. Knížka mě až do konce držela v takovém dusnu - ani to nebylo napětí, spíš skutečně vědomí, že to dobře neskončí, a čekání na to, jak to teda bude. Fakt, že proragonistka dělá věci, o kterých neví a které si nepamatuje, mi byl celkem jasný už od první třetiny, ale nijak to vlastně nevadilo. O dost menší množství postav Anně Bolavé šlo líp, celkově je to ale stejně jako předchozí (následující) knížka pro mě rozhodně spíš jednorázovka.