Poprask na laguně (31/12/2024)

„Já když něco vezmu do ruky... tak to mám v ruce.“

zdroj: divadlonavinohradech.com

Divadlo na Vinohradech. Loňský na divadlo bohatý rok jsem nemohla zakončit jinak než v divadle. Ze silvestrovské nabídky jsme tentokrát vybraly Poprask na laguně, o čemž jsem do té doby neslyšela, ale jelikož jsem vyrostla na záznamu Sluhy dvou pánů, zdál se Carlo Goldoni jako dobrá volba.

Přiznám se, že v první polovině jsem s tím trochu válčila, většina vtipů běžela na klasických genderových stereotypech, což bylo vzhledem k jejímu stáří očekávatelné, ale i tak drobátko únavné. Taky mi chvilku trvalo zorientovat se s tím, kdo je s kým do rodiny a kdo je s kým zasnoubený, ale po dvaceti až pětadvaceti minutách jsem se do toho začala dostávat a druhou polovinu jsem si vyloženě užila.

Lví podíl na tom má naprosto fantastické obsazení. Dopředu jsem věděla prakticky jen o Alešovi Procházkovi (Isidoro) - který byl mimochodem dokonale oplzlý, frustrovaný i nametený - takže když jsem viděla Terezu Bebarovou (Libera), měla jsem obrovskou radost. Příjemně mě překvapila Andrea Černá (Pasqua), kterou jinak moc nevidím, a Petr Matyáš Cibulka (Toffolo) s Jiřím Maryškou (Fortunato) a Stanislavem Moskvinem (komisař), z nichž ani jednoho neznám, ale hrozně mě bavili.

Z provedení mě hodně zaujal „zpomalený čas“, který nebyl u vyhýbání se letícímu kamení zase tak výjimečný, ale u hromadné rvačky mě příjemně překvapil. Scéna byla vágně historická, ale atmosféru navozovala krásně. Mnohem víc mě ale bavily kostýmy, které sice historizující prvky spíš neměly, ale byly fantasticky barevné a hezky spojovaly členy jednotlivých rodin. Isidorův celočervený kostým byl taky absolutně fantastický.

Celkově jsem se dobře bavila, byť bych to na začátku večera neřekla, a bylo hezké zase po patnácti letech vidět interiér Divadla na Vinohradech.