 |
| zdroj: knihydobrovsky.cz |
Když jsem začátkem roku asi po osmdesáti třech letech zavítala do (internetového) knihkupectví, jako první jsem se samozřejmě dívala po svých oblíbených autorech. Jaká byla moje radost, když nejen, že jsem objevila novou knížku Petry Soukupové, ale ještě ke všemu to bylo pokračování jedné z mých nejoblíbenějších.
Marta děti nechce je sice poměrně volné pokračování v tom smyslu, že i s asi osm let starou znalostí Marty v roce vetřelce jsem si ji docela užila, ale zpětně připouštím, že bych si ji užila možná ještě o trochu víc, kdybych si první knížku před čtením zopakovala.
Stejně jako jsem se u prvního dílu ztotožňovala s Martinou nechutí ke škole (jak tvrdí moje recenze), tady jsem se úplně ztotožňovala s tím, jak se naježila vždycky, když s ní někdo chtěl řešit děti, protože jako bezdětná žena můžu směle říct, že ničím své okolí nedráždím tolik jako právě tím, ačkoliv to sama nikdy nevytahuju, při dotázání nijak nezabředávám do detailů a byť přítomnost dětí nevyhledávám, rozhodně proti nim nejsem nijak vysazená.
Na to konto se mi líbily introspekce postav, které Martě mateřství vnucují, od její matky – která je neschopná vidět sobeckost a důsledky vlastního jednání – po kamarádky-matky, které jsou zcela očividně neschopné chápat, že ne všichni uvažují stejně jako oni. Jinými slovy, litovat, že jsem nikdy nepřivedla na svět dítě, bude ztrpčovat život jen mně; litovat, že jsem to udělala, bude ztrpčovat život oběma. (A ne, skutečně to nefunguje tak, že „příroda se o to postará“, to už snad máme v roce 2025 dostatečně vědecky podložené.)
Martino vyprávění je v knížce prokládané krátkým vhledem do života jejího přítele Hynka, jeho dětí Bertíka a Viki, jeho ex Hany, Martiných rodičů Julie a Josefa, sestry Káji, kamarádek Rózy a Lindy a šéfové Daniely. Všechny nějakým způsobem rozvádí hlavní dilemata, které Marta řeší – vztah, práci, tlak okolí na děti – a všechny dodaly příběhu nějakou další perspektivu vyjma Hynka, kterého jeho vstupy dělají ještě horší než vstupy okolí nebo Marty a to je co říct, bylo mi z něho trošku na blití.
Knížka pro mě byla zajímavá nejen tematicky, ale i formou: zatímco vstupy ostatních postav byly psané er-formou, hlavní část Martina putování do Santiaga de Compostela i vlastní myslí je psaná v du-formě (existuje ten název?), což je něco, co jsem dosud viděla hlavně v anglicky psaných textech (převážně fanficích) a s čím jsem si teoreticky trochu hrála, ale sama jsem si na to zatím netroufla. Myslím, že to teď vyzkouším, protože jako čtenáře mě to bavilo víc, než jsem čekala.
Marta děti nechce rozhodně není oddychové čtení – většinu času jsem byla vystresovaná nebo vyloženě naštvaná jak na Martu, tak na její okolí – ale to jenom ilustruje, že je knížka napsaná skutečně efektivně, a rozhodně stojí za to. Jen bych ji možná doporučila prokládat něčím emocionálně méně náročným.
Marta děti nechce je sice poměrně volné pokračování v tom smyslu, že i s asi osm let starou znalostí Marty v roce vetřelce jsem si ji docela užila, ale zpětně připouštím, že bych si ji užila možná ještě o trochu víc, kdybych si první knížku před čtením zopakovala.
Stejně jako jsem se u prvního dílu ztotožňovala s Martinou nechutí ke škole (jak tvrdí moje recenze), tady jsem se úplně ztotožňovala s tím, jak se naježila vždycky, když s ní někdo chtěl řešit děti, protože jako bezdětná žena můžu směle říct, že ničím své okolí nedráždím tolik jako právě tím, ačkoliv to sama nikdy nevytahuju, při dotázání nijak nezabředávám do detailů a byť přítomnost dětí nevyhledávám, rozhodně proti nim nejsem nijak vysazená.
Na to konto se mi líbily introspekce postav, které Martě mateřství vnucují, od její matky – která je neschopná vidět sobeckost a důsledky vlastního jednání – po kamarádky-matky, které jsou zcela očividně neschopné chápat, že ne všichni uvažují stejně jako oni. Jinými slovy, litovat, že jsem nikdy nepřivedla na svět dítě, bude ztrpčovat život jen mně; litovat, že jsem to udělala, bude ztrpčovat život oběma. (A ne, skutečně to nefunguje tak, že „příroda se o to postará“, to už snad máme v roce 2025 dostatečně vědecky podložené.)
Martino vyprávění je v knížce prokládané krátkým vhledem do života jejího přítele Hynka, jeho dětí Bertíka a Viki, jeho ex Hany, Martiných rodičů Julie a Josefa, sestry Káji, kamarádek Rózy a Lindy a šéfové Daniely. Všechny nějakým způsobem rozvádí hlavní dilemata, které Marta řeší – vztah, práci, tlak okolí na děti – a všechny dodaly příběhu nějakou další perspektivu vyjma Hynka, kterého jeho vstupy dělají ještě horší než vstupy okolí nebo Marty a to je co říct, bylo mi z něho trošku na blití.
Knížka pro mě byla zajímavá nejen tematicky, ale i formou: zatímco vstupy ostatních postav byly psané er-formou, hlavní část Martina putování do Santiaga de Compostela i vlastní myslí je psaná v du-formě (existuje ten název?), což je něco, co jsem dosud viděla hlavně v anglicky psaných textech (převážně fanficích) a s čím jsem si teoreticky trochu hrála, ale sama jsem si na to zatím netroufla. Myslím, že to teď vyzkouším, protože jako čtenáře mě to bavilo víc, než jsem čekala.
Marta děti nechce rozhodně není oddychové čtení – většinu času jsem byla vystresovaná nebo vyloženě naštvaná jak na Martu, tak na její okolí – ale to jenom ilustruje, že je knížka napsaná skutečně efektivně, a rozhodně stojí za to. Jen bych ji možná doporučila prokládat něčím emocionálně méně náročným.