_______
“Sometimes the worst part about losing a battle isn’t the losing. It’s the surviving that comes after.”
 |
| zdroj: cbs.com |
Předloni, když jsem dávala dohromady svůj fanfikový archiv na AO3, postihla mě touha zopakovat si NCIS. Ta po zhruba pěti epizodách z většiny vymizela – jak dřív jsem zmiňovala, krimi procedurály už mě moc nebaví a NCIS ve spoustě věcí nezestárlo zrovna se ctí – ale co zůstalo rozhodně mělo podíl na tom, že když jsem se dozvěděla o NCIS: Origins, okamžitě jsem po tom sáhla. A k mému překvapení mě to dost chytlo.
Věc se má totiž tak: na NCIS jsem se nikdy nedívala kvůli případům, ale kvůli postavám. Nejvíc mě bavil Gibbs (Mark Harmon) – ne protože to byl atraktivní chlap (i když to rozhodně ničemu neublížilo), ale protože byl jedním z prvních antihrdinů, se kterým jsem se setkala (ačkoliv si nemyslím, že tak byl zamýšlený). Seriálu, který popisuje jeho začátky u NIS, jsem tedy dost dobře nemohla odolat (byť nebudu lhát, vždycky mě tak trochu mrzelo, že mu vymysleli tu tragickou minulost – v prvních dvou řadách, kdy žádnou nemá, a je bastard jen pro srandu králíkům, mě přece jen bavil o trochu víc).
Poměrně nepřekvapivě jsem ale trochu bojovala s obsazením. Austin Stowell prostě nevypadá jako Gibbs, nemá žádnou Gibbsovu mimiku ani gestiku – ano, chápu, že ještě není Gibbs, ale o dost snadněji by se mi věřilo, že za cca deset let bude, kdyby tomu začali pokládat základy už teď – a v prostoru působí dvakrát tak větší, než kdy působil Mark Harmon. Jediné plus, které jeho obsazení má, je fakt, že je podle mě opravdu talentovaný herec, a zvlášť v emocionálních polohách na mě dělal fakt silný dojem.
Zbytek obsazení je ale podle mě fenomenální. Kyle Schmid (Mike Franks) je přesně, co jsem čekala, že Franks bude – jak vzhledem, tak vystupováním – a sledovat jeho mladší, míň vyhořelou verzi je trochu jako sledovat Gibbse na začátku seriálu, což vlastně dává absolutní smysl. Diany Rodriguez (Vera Strickland) sice nemůžu správně posoudit, protože Strickland se objevila až potom, co jsem NCIS vzdala, nicméně Romu Maffiu znám z jiných projektů a „vibes“ tam rozhodně byly.
Robert Taylor (Jackson Gibbs) pro mě docela fungoval včetně té nečekané tvrdosti, nakonec přijít o vnučku a málem i o syna nemohla být zrovna hřejivá zkušenost. Z dalších starých známých se objevil Fornell (Lucas Dixon), kterého jsem, přiznám se, úplně přehlédla; Lara Macy (Claire Berger), kterou si vůbec nepamatuju ani v původním seriálu, ani v NCIS: LA; a Diane „Sterling“ (Kathleen Kenny), ze které si pamatuju jen to, že její verze v mé hlavě mě bavila víc než kánon.
Co se týče nových postav, moje nejoblíbenější byla zcela předvídatelně Lala Dominguez (Mariel Molino). Jelikož šlo o ženskou postavu v NCIS, bála jsem se o ni prakticky od začátku, a ve finále se ukázalo, že jsem měla proč. Víc než její konec (?) mě ale naštvala její charakterizace; navzdory překvapivě dobře napsaným kritikám sexismu v primárně mužských povoláních a faktu, že Gibbs seriál uvede jako „the story of her“, nebyla Lala nakonec ničím víc než objektem Gibbsovy touhy, který musí zemřít, aby se Gibbs měl kam posunout. A to je věčná škoda.
Moje druhá nejoblíbenější postava je samozřejmě Mary Jo (Tyla Abercrumbie), u které upřímně doufám, že ji v druhé řadě čeká pořádná zápletka, protože si zaslouží mnohem víc prostoru. To samé platí pro zlatého retrívra Franksova týmu Randyho (Caleb Foote), který bohužel zatím dostal jen přesně jednu (1) epizodu, kde měl nějakou hloubku. U Wheelera (Patrick Fischler) jsem si během první půlky řady myslela, že ho vůbec nezmíním, ale v posledních pár epizodách to s ním docela roztočili a musím přiznat, že mě začal bavit.
Hodně mě potěšili tím, že stejně jako v původní NCIS věnovali čas forenznímu zázemí. Jak Tango (Julian Black Antelope) a Friedman (Lori Petty) na patologii, tak Woody (Bobby Moynihan) a Phil (Ely Henry) v laboratoři jsou napsaní a obsazení tak, že i během těch pár minut, co v epizodách obvykle mají, vytvoří poměrně jasný obrázek o tom, kdo jsou, a to jsem si fakt hodně užívala. Čestné místo ve výčtu postav patří Franksově (ex)přítelkyni Tish (Tonantzin Carmelo), která sice není u NIS, ale její příběh byl dobře napsaný, fantasticky zahraný a úplně mi zlomil srdce.
NCIS: Origins je stejně jako původní seriál primárně procedurál, ale i tak pracoval s dvěma delšími zápletkami. První byla Gibbsova vražda Hernandeze, se kterou mi nejprve udělali radost, protože jsem se upřímně bála, že se pokusí nějak převyprávět, aby Gibbs zůstal absolutní klaďák, ale pak to pokazili tím, že do toho zapletli Lalu a nechali ji Gibbse zachraňovat před obviněním z vraždy (kterou 100% spáchal, to jenom pro pořádek), místo aby ho zkoušela dostat. To za mě byla zatím největší promeškaná příležitost seriálu.
Druhou delší zápletkou byl Sandman, kterým seriál sice efektně otevřeli, ale v průběhu řady ho úplně pohřbili. Místo aby dali Veře, která na něm pracovala pro celou dobu, příležitost zazářit, vystrčili ji na okraj, aby se Gibbs mohl jít poprat. Četla jsem, že to bylo proto, aby měl Gibbs důvod nemít rád psychology jako v původním seriálu – protože do té doby mu terapie pomáhala – ale stejného efektu by podle mě docílili příčetnou konfrontací ve Veřině přítomnosti. Ještě bych to pochopila, kdyby ta rvačka byla rajcovní, ale byla jenom nudná.
Enter Sandman byl za mě skutečně povedený pilot: dobře nastavil atmosféru i představil celkové téma první řady. Bend, Don't Break mělo plus za Gibbsova pravidla (což je jeden z mých nejoblíbenějších aspektů původního seriálu), ale mínus za první (a zatím jedinou) scénu ve výtahu, ze které se podle mě ne úplně povedeně pokusili udělat historický moment (“Stop an elevator, you stop the world. You can look inside a person, see what’s real.”). Pro mě bylo Gibbsovo mlácení do tlačítka STOP vždycky hlavně cílenou psychologickou manipulací, jejíž smysl byl z kontextu epizod vždycky víc než jasný, a citovaná věta mě jen donutila obrátit oči v sloup. Ne všechno musí být životní filozofie. All's Not Lost bylo fantasticky emocionální; u Last Rites jsem si poprvé povzdechla, že by Lala mohla mít nějakou zápletku, která se netočí kolem Gibbse nebo Frankse, což Incognito vzápětí trochu vyžehlilo, ačkoliv bych se fakt obešla bez celé té Gibbs/Lala linky (Austin Stowell a Mariel Molino se sice viditelně snažili, ale za mě prostě neměli žádnou chemii).
One Flew Over byla jedna u mála epizod, kde mě dostal případ a bylo mi líto jak oběti, tak vraha; Sick as Our Secrets nám ukázala Randyho v tílku, takže automaticky 100/10 bodů; Vivo o Muerto byla tak skvělá, že ve mně vzbudila nerealistická očekávání ohledně dalšího vývoje. Naštěstí jsem ale marně nedoufala dlouho, protože Blue Bayou nejen že mě vyvedla z omylu, ale ještě to udělala tak zmateným a nešikovným způsobem, že je zachránila prakticky jen Ruth (London Garcia), jejíž příběh jsem obrečela. Flight of Icarus mi pomohl uvědomit si, že Franks už mě celkem nudí a Gibbs/Lala mě vyloženě rozčilují. Touchstones jsem chtěla docenit, ale navzdory vší snaze stále nevidím Kowalskiho (Michael Harney), ale Healyho a chce se mi blinkat. (Na druhou stranu, Michael Harney stvořil aspoň postavu, na kterou skutečně nejde zapomenout, i když to nebylo zrovna tady.)
Monsoon mělo prostor pro Tish i docela zajímavý případ; To Have and To Hold byl příběh Mary Jo, na který jsem čekala snad od začátku řady, a nemám žádné výhrady; From the Ashes bylo celé o Tish, v což už jsem v té fázi ani nedoufala, takže jsem si to užila dvakrát tolik; Bugs mě nudilo k slzám a i to málo, co se jim povedlo, totálně pohřbilo Darlin', Don't Refrain o týden později. U Cecilia jsem podle názvu a faktu, že v předchozí epizodě strategicky oživili tu Lala/Gibbs linku, čekala slzy, ale místo dojetí nebo šoku jsem byla jenom vytočená. NCIS umí být emocionální, efektivní i bolestivé, ale to, co předvedli tady, bylo prostě jen líné.
Poslední věc, kterou rozhodně musím zmínit, byl formát epizod. Když jsem slyšela (a viděla) Marka Harmona v pilotu, hned mi nedošlo, že současný Gibbs bude vyprávět skutečně každou epizodu, takže mi to udělalo obrovskou radost. Jeho monology mě bavily tak, že jsem je po (skoro) každé epizodě sbírala na svůj Tumblr (a jako bonus je v tazích moje většinou bezprostřední reakce na epizodu), a byť byla z hlediska Gibbsova charakteru zajímavá většina z nich, největší dojem na mě udělal závěr Incognito: způsob, jakým se Gibbsovi v současnosti zlomil hlas, když mluvil o Lale, mě poprvé a naposledy donutil litovat, že ten ship pro mě prostě nefunguje.
Celkově je pro mě NCIS: Origins docela zajímavá věc: na jednu stranu mu připomíná, proč už nekoukám ani na policejní procedurály, ani na žádné NCIS, na stranu druhou ve mně ale brnkla na silně nostalgickou strunu a lhala bych, kdybych tvrdila, že mě nebavila. Do druhé řady určitě půjdu.
Věc se má totiž tak: na NCIS jsem se nikdy nedívala kvůli případům, ale kvůli postavám. Nejvíc mě bavil Gibbs (Mark Harmon) – ne protože to byl atraktivní chlap (i když to rozhodně ničemu neublížilo), ale protože byl jedním z prvních antihrdinů, se kterým jsem se setkala (ačkoliv si nemyslím, že tak byl zamýšlený). Seriálu, který popisuje jeho začátky u NIS, jsem tedy dost dobře nemohla odolat (byť nebudu lhát, vždycky mě tak trochu mrzelo, že mu vymysleli tu tragickou minulost – v prvních dvou řadách, kdy žádnou nemá, a je bastard jen pro srandu králíkům, mě přece jen bavil o trochu víc).
Poměrně nepřekvapivě jsem ale trochu bojovala s obsazením. Austin Stowell prostě nevypadá jako Gibbs, nemá žádnou Gibbsovu mimiku ani gestiku – ano, chápu, že ještě není Gibbs, ale o dost snadněji by se mi věřilo, že za cca deset let bude, kdyby tomu začali pokládat základy už teď – a v prostoru působí dvakrát tak větší, než kdy působil Mark Harmon. Jediné plus, které jeho obsazení má, je fakt, že je podle mě opravdu talentovaný herec, a zvlášť v emocionálních polohách na mě dělal fakt silný dojem.
Zbytek obsazení je ale podle mě fenomenální. Kyle Schmid (Mike Franks) je přesně, co jsem čekala, že Franks bude – jak vzhledem, tak vystupováním – a sledovat jeho mladší, míň vyhořelou verzi je trochu jako sledovat Gibbse na začátku seriálu, což vlastně dává absolutní smysl. Diany Rodriguez (Vera Strickland) sice nemůžu správně posoudit, protože Strickland se objevila až potom, co jsem NCIS vzdala, nicméně Romu Maffiu znám z jiných projektů a „vibes“ tam rozhodně byly.
Robert Taylor (Jackson Gibbs) pro mě docela fungoval včetně té nečekané tvrdosti, nakonec přijít o vnučku a málem i o syna nemohla být zrovna hřejivá zkušenost. Z dalších starých známých se objevil Fornell (Lucas Dixon), kterého jsem, přiznám se, úplně přehlédla; Lara Macy (Claire Berger), kterou si vůbec nepamatuju ani v původním seriálu, ani v NCIS: LA; a Diane „Sterling“ (Kathleen Kenny), ze které si pamatuju jen to, že její verze v mé hlavě mě bavila víc než kánon.
Co se týče nových postav, moje nejoblíbenější byla zcela předvídatelně Lala Dominguez (Mariel Molino). Jelikož šlo o ženskou postavu v NCIS, bála jsem se o ni prakticky od začátku, a ve finále se ukázalo, že jsem měla proč. Víc než její konec (?) mě ale naštvala její charakterizace; navzdory překvapivě dobře napsaným kritikám sexismu v primárně mužských povoláních a faktu, že Gibbs seriál uvede jako „the story of her“, nebyla Lala nakonec ničím víc než objektem Gibbsovy touhy, který musí zemřít, aby se Gibbs měl kam posunout. A to je věčná škoda.
Moje druhá nejoblíbenější postava je samozřejmě Mary Jo (Tyla Abercrumbie), u které upřímně doufám, že ji v druhé řadě čeká pořádná zápletka, protože si zaslouží mnohem víc prostoru. To samé platí pro zlatého retrívra Franksova týmu Randyho (Caleb Foote), který bohužel zatím dostal jen přesně jednu (1) epizodu, kde měl nějakou hloubku. U Wheelera (Patrick Fischler) jsem si během první půlky řady myslela, že ho vůbec nezmíním, ale v posledních pár epizodách to s ním docela roztočili a musím přiznat, že mě začal bavit.
Hodně mě potěšili tím, že stejně jako v původní NCIS věnovali čas forenznímu zázemí. Jak Tango (Julian Black Antelope) a Friedman (Lori Petty) na patologii, tak Woody (Bobby Moynihan) a Phil (Ely Henry) v laboratoři jsou napsaní a obsazení tak, že i během těch pár minut, co v epizodách obvykle mají, vytvoří poměrně jasný obrázek o tom, kdo jsou, a to jsem si fakt hodně užívala. Čestné místo ve výčtu postav patří Franksově (ex)přítelkyni Tish (Tonantzin Carmelo), která sice není u NIS, ale její příběh byl dobře napsaný, fantasticky zahraný a úplně mi zlomil srdce.
NCIS: Origins je stejně jako původní seriál primárně procedurál, ale i tak pracoval s dvěma delšími zápletkami. První byla Gibbsova vražda Hernandeze, se kterou mi nejprve udělali radost, protože jsem se upřímně bála, že se pokusí nějak převyprávět, aby Gibbs zůstal absolutní klaďák, ale pak to pokazili tím, že do toho zapletli Lalu a nechali ji Gibbse zachraňovat před obviněním z vraždy (kterou 100% spáchal, to jenom pro pořádek), místo aby ho zkoušela dostat. To za mě byla zatím největší promeškaná příležitost seriálu.
Druhou delší zápletkou byl Sandman, kterým seriál sice efektně otevřeli, ale v průběhu řady ho úplně pohřbili. Místo aby dali Veře, která na něm pracovala pro celou dobu, příležitost zazářit, vystrčili ji na okraj, aby se Gibbs mohl jít poprat. Četla jsem, že to bylo proto, aby měl Gibbs důvod nemít rád psychology jako v původním seriálu – protože do té doby mu terapie pomáhala – ale stejného efektu by podle mě docílili příčetnou konfrontací ve Veřině přítomnosti. Ještě bych to pochopila, kdyby ta rvačka byla rajcovní, ale byla jenom nudná.
Enter Sandman byl za mě skutečně povedený pilot: dobře nastavil atmosféru i představil celkové téma první řady. Bend, Don't Break mělo plus za Gibbsova pravidla (což je jeden z mých nejoblíbenějších aspektů původního seriálu), ale mínus za první (a zatím jedinou) scénu ve výtahu, ze které se podle mě ne úplně povedeně pokusili udělat historický moment (“Stop an elevator, you stop the world. You can look inside a person, see what’s real.”). Pro mě bylo Gibbsovo mlácení do tlačítka STOP vždycky hlavně cílenou psychologickou manipulací, jejíž smysl byl z kontextu epizod vždycky víc než jasný, a citovaná věta mě jen donutila obrátit oči v sloup. Ne všechno musí být životní filozofie. All's Not Lost bylo fantasticky emocionální; u Last Rites jsem si poprvé povzdechla, že by Lala mohla mít nějakou zápletku, která se netočí kolem Gibbse nebo Frankse, což Incognito vzápětí trochu vyžehlilo, ačkoliv bych se fakt obešla bez celé té Gibbs/Lala linky (Austin Stowell a Mariel Molino se sice viditelně snažili, ale za mě prostě neměli žádnou chemii).
One Flew Over byla jedna u mála epizod, kde mě dostal případ a bylo mi líto jak oběti, tak vraha; Sick as Our Secrets nám ukázala Randyho v tílku, takže automaticky 100/10 bodů; Vivo o Muerto byla tak skvělá, že ve mně vzbudila nerealistická očekávání ohledně dalšího vývoje. Naštěstí jsem ale marně nedoufala dlouho, protože Blue Bayou nejen že mě vyvedla z omylu, ale ještě to udělala tak zmateným a nešikovným způsobem, že je zachránila prakticky jen Ruth (London Garcia), jejíž příběh jsem obrečela. Flight of Icarus mi pomohl uvědomit si, že Franks už mě celkem nudí a Gibbs/Lala mě vyloženě rozčilují. Touchstones jsem chtěla docenit, ale navzdory vší snaze stále nevidím Kowalskiho (Michael Harney), ale Healyho a chce se mi blinkat. (Na druhou stranu, Michael Harney stvořil aspoň postavu, na kterou skutečně nejde zapomenout, i když to nebylo zrovna tady.)
Monsoon mělo prostor pro Tish i docela zajímavý případ; To Have and To Hold byl příběh Mary Jo, na který jsem čekala snad od začátku řady, a nemám žádné výhrady; From the Ashes bylo celé o Tish, v což už jsem v té fázi ani nedoufala, takže jsem si to užila dvakrát tolik; Bugs mě nudilo k slzám a i to málo, co se jim povedlo, totálně pohřbilo Darlin', Don't Refrain o týden později. U Cecilia jsem podle názvu a faktu, že v předchozí epizodě strategicky oživili tu Lala/Gibbs linku, čekala slzy, ale místo dojetí nebo šoku jsem byla jenom vytočená. NCIS umí být emocionální, efektivní i bolestivé, ale to, co předvedli tady, bylo prostě jen líné.
Poslední věc, kterou rozhodně musím zmínit, byl formát epizod. Když jsem slyšela (a viděla) Marka Harmona v pilotu, hned mi nedošlo, že současný Gibbs bude vyprávět skutečně každou epizodu, takže mi to udělalo obrovskou radost. Jeho monology mě bavily tak, že jsem je po (skoro) každé epizodě sbírala na svůj Tumblr (a jako bonus je v tazích moje většinou bezprostřední reakce na epizodu), a byť byla z hlediska Gibbsova charakteru zajímavá většina z nich, největší dojem na mě udělal závěr Incognito: způsob, jakým se Gibbsovi v současnosti zlomil hlas, když mluvil o Lale, mě poprvé a naposledy donutil litovat, že ten ship pro mě prostě nefunguje.
Celkově je pro mě NCIS: Origins docela zajímavá věc: na jednu stranu mu připomíná, proč už nekoukám ani na policejní procedurály, ani na žádné NCIS, na stranu druhou ve mně ale brnkla na silně nostalgickou strunu a lhala bych, kdybych tvrdila, že mě nebavila. Do druhé řady určitě půjdu.