13. února 2010

The Piano (1993)

The strange thing is, I don't think myself silent. That is because of my piano.

zdroj: imdb.com
IMDb. Já bych fakt měla jednodušší život, kdybych se dívala jen na romcoms, nebo na hollywoodský blockbustery. Tenhle film je vyloženě gotický, a ne že ne. Depresi jsem měla už jen ze scény a prostředí, natož pak jak začal děj.

Příběh sám o sobě byl stejně gotický, tohle sedědlo jak zadek na hrnec. Vážně, kdyby mě někdo provdal a poslal na takový vyhnálov jako Adu (Holly Hunter), po cestě tam bych se radši utopila.

Byla to jedna z nejdivnějších lovestory, co jsem kdy viděla. Zase se tu potvrdilo, že psychopat je ten, u kterého by to člověk nejvíc čekal, a že jednodušší lidé jsou mnohdy ti nejlepší. Aspoň v tomhle případě. Klavírní čísla byly perfektní, Holly Hunter také, ačkoliv jsem ji nikde jinde neviděla. Pro Sama Neilla (Alisdair Stewart) mám slabost a měla jsem i tady, pak se to trošičku změnilo... No, budu ho mít ráda dál, pokud nebude mít v ruce sekeru. Nicméně, jeho postava se mi líbila ze všech nejvíc. To bylo soustíčko. Líbil se mi i Harvey Kietel (George Baines) a i jeho postava, i když ne od začátku. Další postavy tak nějak nestály za zmínku.

Tak nějak jsem chvíli před koncem, v ten moment, když shodili piano do vody, věděla, co přijde a řekla jsem si jo, takhle by to mělo skončit. Sedělo to tam... To, co se stalo pak, mi ze začátku přišlo jen jako lidský pud, ale nakonec... Asi to tak fakt mělo být, sedlo to tam víc, než můj původní předpoklad. Celkově, kompletně se mi to líbilo. (Až na tu scénu, kde figuruje Ada, Stewart, špalek a sekera, tu jsem asi vidět nepotřebovala.)