 |
| zdroj: csfd.cz |
Z českých filmů, které popisují války, popřípadě období po nich, před nimi a mezi nimi, naprosto temně, mrazivě a téměř nehostinně, už dávno strach nemám a většinou si je užívám - a vždycky skončím s depresí jak z praku. To se mi přesně stalo i po Hlídači č. 47, což je pro ten film ode mě velké plus.
Nemá tak ani cenu básnit o tom, jak miluju herectví Karla Rodena (Douša), a že s každou jeho pořádnou rolí můj obdiv k němu stoupne do nového levelu (ačkoliv dostává role na jedno brdo, aspoň se mi zdá - nu co, je v nich dobrý). Dostala mě postava kostelníka, který se z neškodného pana busybody změnil v něco odporného, a dostal mě Vladimír Dlouhý (Bartík), který byl minimálně stejně dokonalý, jako Roden. Doušova Anička byla poněkud nudná (a Lucia Siposová s ní, ale aspoň byla hezká) a ten maník, co s ním spala, byl trapas - jak postava, tak herec. Ten byl ještě horší, než ten chlápek, co hrál Viléma v Máji. (A to je sakra urážka!)
Co musím podotknout, a o čem jsem dnes rozjímala s kamarádkou, je Doušův trest pro hrobníka - tak nenápadně, ale dokonale ponižující, až geniální, musela jsem se smát. Pak už to tak veselé nebylo. Kolem a kolem dobrý film, výborný Karel Roden a rozhodně nepromarněný večer. Škoda jen, že nejde sehnat hudba.