Gladiator (2000)

Death smiles at us all. All a man can do is smile back.

zdroj: imdb.com

IMDb. Gladiator jsem viděla kdysi dávno a jediné, co jsem si z toho skutečně pamatovala, byla hluboká znechucenost postavou Commoda. A právě kvůli němu jsem se rozhodla tu dvou a půl hodinovou příšeru znovu pokořit. Musím říct, že to bylo delší a nudnější, než jsem si pamatovala, Maximus mě bavil ještě míň, než tehdy, a na konci jsem tentokrát nebrečela.

Co mi tam vadilo byly ty příšerně epické řeči o obětech, Římu, ideálech a tak podobně. Vždycky se tam objevily, když už bylo po všem (a protahovaly to), nebo když mělo něco přijít (a zdržovaly to). Boje v aréně i mimo mě taky nebavily, ale ty tam podle mě patřily spíš. Co ale musím pochválit je hned na začátku zmíněné kráčení travinami po smrti, které prostupuje celým filmem a film zavírá. Což mi připomíná ještě jednu věc, která se pro mě od posledka taky nezměnila - soundtrack je pořád dokonalý.

Joaquin Phoenix (Commodus) byl tak těžce geniální psychopat, že potkat ho, tak žařvu a uteču, a to po pouhém pohledu do očí. Zároveň mi jeho postavy ale bylo líto a jeho repliky jsem silně prožívala, dojímaly mě. "Joaq" je v tomto filmu opět zaručeně "scene-stealer" a fakt, že jsem si ho pamatovala ještě z doby před Quills potvrzuje, že nejsem nově zaujatá.

Russell Crowe (Maximus) měl tu smůlu v tom, že jeho postava byla značně plochá. Žádný vnitřní boj, žádná plastika, žádné vrásnění. Co ale měl, to hrál přesvědčivě, a mně se stejně nakonec jako herec opravdu líbil snad jen v A Good Year.

Lucilla (Connie Nielsen) mě tentokrát zaujala mnohem víc a i Juba (Djimon Hounsou) mě tentokrát bavil víc, protože už znám představitele, takže jsem si ho opravdu všímala. Nemyslím, že se kdy znovu podívám na celý film, maximálně pár vybraných scén s božským Joaquinem (No co? Prostě umí!), ale musím uznat, že je dobrý.