Titus (1999)

Oh, sweet Revenge, now do I come to thee. And if one arm's embracement will content thee, I will embrace thee in it by and by.

zdroj: imdb.com

IMDb. Pro případ, že by na světě existoval někdo, kdo to tu čte a nespí nad tím, jak se stalo, že jsem tak trochu narušená, úchylná, pomatená a dívám se na spoustu divných věcí, může si jít v klidu lehnout, poněvadž zde má odpověď: kdysi dávno jsem jako dítě viděla tento film. A teď jsem se na něj podívala znovu, abych si pojistila, že normální už skutečně nikdy nebudu.

Že Vilda Shakespeareů není můj kelímek kafe, to už jsem se tu zmiňovala. Nebude tudíž překvapením, když řeknu, že děj mě zase tolik neohromil - i když, přiznávám se, netušila jsem, že napsal i takové zhovadilosti. Nechápejte mě špatně, je dovoleno psát dramata o nemilých věcech, které se přihodily lidem (a zvlášť pak Římanům, kteří si o to víceméně říkali), ale na to, aby jste vymysleli, co se stalo Lavinii (Laura Fraser), musíte být taky trochu posunutí.

Anthony Hopkins (Titus Andronicus) má na šílence monopol, to všichni víme, netřeba pokračovat; Jessica Lange (Tamora) taky zatím vstoupila do mého podvědomí jen jako psychopat, takže taky žádné překvapení; z Jonathana Rhyse Meyerse (Chiron) mi bylo pozitivně na blití, to samé z Matthew Rhyse (Demetrius). Naprosto jsem si ale užila Alana Cumminga (Saturninus), byl těžce dokonalý, James Frain (Bassianus) neurazil a Colm Feore (Marcus Andronicus) taky ne.

Co mě na tom filmu ale opravdu dostalo byly kulisy, kostýmy a vůbec scéna, ve které se prolínaly prvky starého Říma se "současností", efektivně prokombinované do co nejpůsobivější vizuální podívané s dobře vybranou a užitou hubou. Ne vždycky se poloviční aktualizace reálií povede, ale tohle fungovalo víc než dobře a už jen proto, pokud ne pro to obsazení, stojí tuhle zhůvěřilost aspoň jednou vidět.