Rebecca (1940)

Last night I dreamt I went to Manderley again.

zdroj: imdb.com

IMDb. Zrovna když jsem si říkala, že bych se možná konečně měla dostat k Rebecce, ČT2 mě potěšila tím, že ji dala, takže jsem se s chutí podívala. Navíc jsem netušila, že nějakou verzi točil Hitchcock, což jsem vidět musela. Musím pochválit dabing, byl opravdu docela povedený, takže jsem pak originál projela jen kvůli některým scénám a neměla jsem nutkání poopravit si chuť, jak to mám u většiny filmů.

Příběh znají snad všichni, ať už četli román od Daphne Du Maurier, viděli nějakou z adaptací, nebo o tom prostě jen slyšeli. Zápletka je jedna z nejprofláklejších díky své popularitě a množství narážek v dalších dílech. Je to škoda, protože si myslím, že bych si to celé užila mnohem víc, nevědět, co a jak. I tak se mi to ale velmi líbilo a bavilo mě to od začátku do konce.

Druhá paní de Winter (Joan Fontaine) mi svou povahou nebyla vůbec blízká, ale soucítila jsem s ní. Maxim (Laurence Olivier) byl jednou z těch mužských postav, které považuji za velmi přitažlivé, takže toho jsem si užila. Paní Danvers (Judith Anderson) byla dokonale šáhlá a většinu filmu neuvěřitelně děsivá, nechtěla bych s ní zůstat v jedné místnosti po tmě. Co je ale nejzajímvajší, tak nejvýraznější postavou celého filmu byla právě Rebecca, která tam vůbec nevystupuje. Tomu říkám skill.

Nemůžu říct, že by mě film přímo naladil na přečtení románu, ale jsem ráda, že jsem si doplnila vzdělání a hlavně, že se mi jako úplně první podařilo vidět tu nejstarší verzi, protože miluji atmosféru válečného filmu, stejně jako toho meziválečného. Sám o sobě stojí snímek rozhodně za to.