 |
| zdroj: knihydobrovsky.cz |
Přestože mě Kafka nijak zvlášť nebavil, sáhla jsem po
Dopisům Mileně především díky citátu, který jsem zahlédla na internetu (první níže), a řekla jsem si, že když nepsal absurdity, tak to se slovy vlastně mohl i docela umět. A nepletla jsem se, člověk chvílemi Mileně Jesenské až záviděl - v dopisech bylo cítit tolik citu a vášně, že to trochu začalo dělat Kafku i atraktivním. To kouzlo ale vymizelo, když začalo být patrné, že byl samá neuróza a v reálu skutek utek. Trochu mě mrzelo, že tam byla skutečně jen Kafkova strana korespondence, chvílemi tam něco fakt chybělo, ale na konci mě potěšily Mileniny dopisy Maxovi Brodovi. Její připojené texty jsem nečetla, moc mě bavily. Kolem a kolem tam bylo pár fakt hezkých míst, ale nijak zvlášť mě to na Kafku nenalákalo.
„A také to vlastně možná není láska, když řeknu, že jsi mi tím nejmilejším; láska je, že jsi mi nožem, kterým se rozrývám.“
„[...] a hned jste sama odpověděla nechápu. Cizorodé slovo v češtině a vůbec ve Vaší mluvě, je tak přísné, neúčastněné, chladnooké, sporé a především, jako by drtilo ořech. [...] Zvláště to definitivní zavření rtů na konci zakazuje druhému každé jiné další opačné vysvětlení [...].“
„Ty krátké pozemské noci mohou člověku až nahnat strach z noci věčné.“
