Pravidla lži (2006)

Rozhodnout se pozdějš neznamená rozhodnout se líp.

zdroj: csfd.cz

FDb. Pravidla lži jsou jeden z filmů, na které jsem narazila při procházení filmografie Davida Švehlíka (Roman) a zatímco Hypermarket mi nějak nestál za to, abych o něm blogovala, Pravidla lži mě zaujala způsobem, který jsem od toho filmu nečekala. Ze začátku mi přišlo, že film bude mít až moc postav na to, abych si ho užila, ale spletla jsem se. Byť tam bylo opravdu hodně postav, všechno se točilo jen kolem té jediné zápletky a prostě to fungovalo. Jen bych vytkla to Španělsko nebo co, ale vlastně to nepůsobilo zase tak megalomansky a ničemu to nevadilo.

Davidovi Švehlíkovi tyhle morálně šedé role jdou (a byl k sežrání), Jiřímu Langmajerovi (Milan) zase jdou ti hajzlové tolik, že ho už ani nemůžu vystát. Každopádně dynamika mezi Romanem a Milanem ten film poháněla a napětí bylo dobře cítit až k divákovi, a za to jim oběma musím smeknout. Toma (výborný Igor Chmela) mi bylo líto asi nejvíc. Takových lidí, co se nemůžou vyhrabat ze sraček, do kterých je uvrhli už jejich rodiče, je na světě milion, a mají to o to horší, protože nemají nejmenší důvod věřit, že to může být lepší. Igor Chmela to zahrál skvěle.

Martin Stránský (Zdenek) mi přišel z terapeutů zdaleka nejlepší, ale Martinovi Trnavskému (Adam) jsem to taky věřila. Nevěřila jsem to Kláře Issové (Monika), přišla mi spíš jako učitelka ve školce než terapeutka vysloužilých feťáků, ale co já vím, třeba to tak funguje. Bavili mě Jaromír Dulava (Ruda) i Jan Budař (Filip), i když oba hráli takové postavičky do jazzu.

Konec se mi příliš nelíbil. Vyeskalovalo to krásně a vyvrcholení bylo uspokojivé, ale myslím si, že ten film a jeho postavy si zasloužily trochu víc než doslovy v titulkách, z nichž například doslov Filipa a Jolany (Petra Jungmanová) tak nějak nedával smysl. Ale až na konec podle mě hodně povedený film.