_______
Ask yourself: what's more terrifying? Fear, or the frightened?
 |
| zdroj: imdb.com |
Dan Stevens prostě fakt umí, například Chapter 14 jsem si hodně užila, baví mě se na něj koukat. Syd (Rachel Keller) mě tuhle sezónu opravdu nebavila - snad jen v Chapter 12, kde ukázali její historii, ale i tam mi byla současná Syd docela protivná. Přijde mi, že trochu přecenili chemii mezi Rachel Keller a Danem Stevensem, protože ten jejich vztah, byť úzce navázaný na děj ("Baby, God loves the sinners best 'cause our fire burns bright, bright, bright. Burn with me."), pro mě nebyl úplně uvěřitelný.
Prakticky jen další tři postavy tuto sezónu skutečně sehrály podstatnou roli: Lenny (Aubrey Plaza), Oliver (Jemaine Clement) a Farouk (Navid Negahban). Lenny byla jako obvykle dokonalá. Zrovna u ní jsem těžko chytala realitu a aliance, ale na Aubrey Plaza bych se mohla dívat, ať dělá cokoliv, a bez Lenny, která se k celé situaci staví značně pragmaticky, by byl ten seriál o dost chudší. Její vztah s Davidem je pro mě na konci mnohem zajímavější úhel než ten se Syd.
U Olivera jsem hodně bojovala s jeho motivacemi - do jaké míry se dívám na něj a do jaké míry na Farouka - ale Jemaine Clement je jeden z těch, kdo by mohl číst telefonní seznam a bylo by to představení na úrovni Shakespearea, takže jsem jim to odpouštěla. A Farouk pro mě fungoval mnohem líp, když byl démonem v Davidově hlavě, samostatná postava podle mě trochu zaostávala.
Co se týče ostatních, ti byli bohužel zredukováni jen na hejblátka děje. Nejhůř dopadl asi Ptonomy (Jeremie Harris), pak Clark (Hamish Linklater), těsně v závěsu byli Cary (Bill Irwin) a Kerry (Amber Midthunder), u které mě to hodně mrzelo, protože je to můj oblíbený BAMF. Melanii (Jean Smart) udělali zahořklou a vytáhli ji jenom, aby si mohl Farouk zase vyměnit tělo, což bylo podle mě nešťastné. Nejvíc ze všech mě ale tuhle sezónu iritoval borec s košem na hlavě - admirál Fukyama (Marc Oka) - a jeho Vermillion, protože jsem prostě nebyla schopná rozklíčovat jeho osobnost, chápala jsem jen účel.
Potěšili mě vypravěčem - nemohli vybrat lepší hlas než Jona Hamma - a Lily Rabe (Joan Barrett, Chapter 12). Co se týče epizod, tak jelikož mi to tentokrát přišlo nakouskovanější a méně propojené, dají se některé vypíchnout, jako třeba Chapter 17, protože Lenny, a Chapter 19, protože byť na mě byly ty animace během bitvy Davida s Faroukem trochu moc, ten morálně ambivalentní konec mě nadchnul sám o sobě i pro další řadu.
Musím říct, že na konci byla moje důvěra v Legion obnovená. Oficiálně nemám ráda Syd - byť jí David provedl pěknou sviňárnu, celé to začala (pozor, neříkám, že si to zavinila) budoucí Syd tím, že s ním nejednala narovinu, zatímco v minulosti od něj čekala přesně to a cítila se viktimizovaná jeho polopravdami. Zatímco to je naprosto vadlidní důvod pro rozchod, není to úplně důvod vystřelit na něj. Všichni byli manipulování Faroukem, nikdo z nich to nebyl pořádně schopný identifikovat a bitý byl z nich dvou jen David, který - byť hnán pomstu a neuvažující úplně racionálně - byl těžko ten největší problém. Ale protože za něj byl považován, stal se jím.
Fakt se dost těším na další řadu - mám tušení, že teď to teprve bude jízda. A pokud se z Davida skutečně stane záporák, hodně se těším na to být v týmu David, ať to o mně vypovídá, co chce.
An idea alone isn't enough. We have ideas all the time, random thoughts and theories. Most die before they can grow. For a delusion to thrive, other, more rational ideas must be rejected, destroyed. Only then can the delusion blossom... into full-blown psychosis."
Because of this, we are the only animal on Earth that goes mad."