 |
| zdroj: atlantis-brno.cz |
Kunderovo psaní jako takové mě nijak neuhranulo, s jeho myšlenkami už to bylo lepší (ostatně ty podle mě nejlepší jsou vypsané dole). Filosofické romány bývají hutné, takže to mě zvlášť nepřekvapilo, a docela se mi líbilo, jak ukazoval Sabinu v jiné linii než Tomáše s Terezou, čímž prozradil jejich osud aniž by k němu musel nutně dojít. Nicméně byly tam částí, se kterými jsem měla problém a kde už podle mě Kundera míň filosofoval a víc poučoval. Přišlo mi, že minimálně průvod na Kambodžu byl podaný docela patronizujícím způsobem a kromě určité pachuti mi to moc nedalo.
Celkově má ta knížka rozhodně světlá místa, ale není to taková pecka, jak jsem čekala - mimo popis a atmosféru doby mi tam život nic nezměnilo. Na dalšího Kunderu mě to moc nenavnadilo, ale určitě dám ještě aspoň Žert, abych viděla, co na tom lidi tak pohoršuje.
„Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnávat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujících životech. [...] Neexistuje žádná možnost ověřit, které rozhodnutí je lepší, protože neexistuje žádné srovnání. Člověk žije všechno hned napoprvé a bez přípravy. [...] Einmal ist keinmal, říká si Tomáš německé úsloví. Co se uděje jen jednou, jako by se nestalo nikdy. Smí-li člověk žít jenom jeden život, je to, jako by nežil vůbec.“
„Uvědomil si, že od mládí nedělá nic jiného, než že mluví, píše, přednáší, vymýšlí věty, hledá formulace, opravuje je, takže nakonec žádná slova nejsou přesná, jejich smysl se rozmazává, ztrácejí obsah a stává se z nich smetí, plevy, prach, písek, který mu bloudí mozkem, bolí ho v hlavě, je jeho nespavostí, jeho nemocí.“
„Neintencionální krása. Ano. Dalo by se také říci: krása jakožto omyl. Než krása zmizí úplně ze světa, bude ještě chvíli existovat jako omyl. Krása jako omyl je poslední fáze v dějinách krásy.“
„Je čím dál více univerzit a čím dál více studentů. Aby mohli studenti absolvovat, musí si vymyslet témata diplomových prací. Témat je nekonečné množství, protože o všem ve světě je možno napsat pojednání. Popsané listy papírů se vrší do archivů, které jsou smutnější než hřbitov, protože do nich nikdo nevstoupí ani na Svátek mrtvých. Kultura zaniká v množství produkce, v lavině písmen, v šílenství kvantity.“
„Kupodivu, lidé mluví sprostě od rána do večera, ale když slyší z rádia známého člověka, kterého si vážili, jak říká za každou větou „do prdele“, jsou jaksi zklamáni.“
„Potrubí kanálů, přestože sahají svými chapadly do našich bytů, jsou pečlivě skryta před našimi zraky a my nevíme nic o neviditelných Benátkách hoven, nad nimiž jsou vystaveny naše koupelny, ložnice, taneční sály a parlamenty.“
„Chtěla vidět Vltavu. Chtěla stanout na břehu a dlouho se dívat do vln, protože pohled na tekoucí vodu uklidňuje a léčí. Řeka teče od věků do věků a lidské příběhy se dějí od břehu. Dějí se, aby byly zítra zapomenuty a řeka tekla dál.“
„Věděl, že věta je nesrozumitelná, ale líbila se mu o to víc. Prožíval chvíli jakéhosi náhlého a nečekaného [černého] opojení. [...] Nebyl si vůbec jist, zda jedná správně, ale byl si jist, že jedná tak, jak chce jednat.“
„Postavy se nerodí jako živí lidé z těla matky, nýbrž z jedné situace, věty, metafory, v níž jako v oříšku je uložena nějaká základní lidská možnost, o níž si autor myslí, že ji ještě nikdo neobjevil anebo o ní nikdo nic podstatného neřekl.“
„Historie je stejně lehká jako jednotlivý lidský život, nesnesitelně lehká, lehká jak peří, jak vznášející se prach, jako to, co už zítra není.“
„Poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání. A je to ohromná úleva zjistit, že jsi volná, že nemáš poslání.“