Once Upon a Time... in Hollywood (2019)

"When you come to the end of the line with a buddy who is more than a brother, and a little less than a wife, getting blind drunk together is really the only way to say farewell."

zdroj: imdb.com

IMDb. Někdy se dívám na filmy od velkých hollywoodských jmen a říkám si, o kolik by byl svět zajímavější, kdyby jejich smlouvy a rozpočty místo toho dostávali indie filmaři s čerstvými nápady, kteří ještě pořád mají co dokazovat a nedovolí si vypustit do světa podobnou bezduchou honitbu ega stárnoucí elity jako je tahle. Jsem neskutečně ráda, že jsem na to do kina nešla a že jsem to po chvíli přesunula z hlavního bodu programu na kulisu k práci, protože přijít o ty dvě a půl hodiny úplně zbytečně, byla bych vyloženě zklamaná.

Once Upon a Time... in Hollywood je jeden z těch filmů, od kterých člověk nic nečeká - protože s Tarantinem je to prostě lepší - a stejně ho zvládnou zklamat. Přijde mi, že všichni hodnotící na IMDb, Rotten Tomatoes a ČSFD museli vidět jiný film, protože tuhle selanku bez děje a bez pointy lze ohodnotit takhle vysoko jen v případě, kdy má dotyčný Tarantina za nejvyššího boha a není schopný se na jeho počiny dívat střízlivě a kriticky. Viděla jsem toho od něj skutečně hodně a znám jeho MO, ale byť rád hodně protahuje, než se dostane k akci, tady v těch průtazích chyběla jakákoliv předehra a skoro mi přišlo, že kdybych viděla jen poslední půlhodinu, nechyběla by mi žádná informace.

Kvůli tomu vyšel úplně naprázdno i ten konec typu Inglourious Basterds - které mimochodem stále naprosto nekriticky miluju - protože po tom dvouhodinovém martyriu už mi bylo nejen srdečně jedno, jak to dopadne, ale celkem logicky nám životopis dvou pravděpodobně nejnudnějších stárnoucích herců v Hollywoodu Tarantino nevyprávěl jenom protože sousedili s Sharon Tate (Margot Robbie) a v noci z 8. na 9. srpna 1969 byli oba doma, že. Jestli se našel skutečně někdo, kdo byl tím "rozuzlením" překvapený, pak mu blahopřeju, protože pro první film, který kdy v životě viděl, si nemohl vybrat horší exemplář.

Leonardo DiCaprio (Rick Dalton) a Brad Pitt (Cliff Booth) jsou podle mě oba neskutečně přeceňovaní - ten první víc než ten druhý - a na Rickovi a Cliffovi nebylo absolutně nic sympatického, naopak mě oba odpuzovali stejnou měrou a to i ještě před tím, než bylo naznačeno, že je Cliff možná vrah. Margot Robbie si jela biopic o Sharon Tate se svou typickou líbivostí a pečlivostí, ale bohužel ve špatném filmu - je mi jasné, že se z ní tak snažili udělat aktéra děje a ne jeho objekt, ale o tom úplně nerozhoduje počet scén, ale jejich provázanost s dějem, a tady byla nulová.

Mimo Tarantinův herecký panteon potěšili Timothy Olyphant (James Stacy), Dakota Fanning (Squeaky) a Dreama Walker (Connie Stevens). Damian Lewis (Steve McQueen) typově vybrán dobře, ale celá ta scéna byla hrozně afektovaná a divná.

Musím říct, že mě poměrně zaskočilo, že něco, co tak rychle nabralo nálepku kvalitního filmu, je takhle špatné. Za mě obrovská ztráta času.