 |
| zdroj: imdb.com |
Ten film měl naprosto všechno - masovou vraždu, smrtící elfy, duchy varující před další vraždou, milostný čtyřúhelník, neskutečné množství očních linek na lidech bez rozdílů pohlaví... V podstatě to bylo takové Music and Lyrics, kdyby to ovšem parodovalo všechno včetně sebe a běželo výhradně na černém humoru. (Ano, černý humor se dá dělat bez rasismu, šovinismu a dalších takových veselých -ismů, hustý, co? Skoro jako kdyby to tak bylo vždycky a velká část komiků si jen vybírala být debilové.)
Will Ferrell (Lars Erickssong) je právem jeden z nejznámějších komediálních herců - to, co dokáže vypustit z úst s vážnou tváří a neskutečně procítěným výrazem ve tváři, snad nemá hranice - a tady opět exceloval. O Rachel McAdams (Sigrit Ericksdottir) už taky dávno víme, že má neskutečný komediální talent, takže není divu, že s Willem Ferrellem perfektně držela krok. Sigrit byla napůl ingénue a napůl žena, která přesně věděla, co chce, a drží se zpátky, protože miluje, a nic z toho se s tou komedií překvapivě nepralo.
Pierce Brosnan (Erick Erickssong) nehrál úplně sympatickou postavu, ale měl pár dokonalých momentů, Dan Stevens (Alexander Lemtov) byl naprosto geniální - jediné, co mě zklamalo, bylo, že nezpíval - Melissanthi Mahut (Mita Xenakis) mě hodně zaujala (a vztah mezi Mitou a Alexandrem byl na tak šílenou komedii zvláštně poetický a krásný). Potěšila Natasia Demetriou (Nina), byť tam byla hodně maličko - ta ženská by si fakt zasloužila větší role - a Graham Norton, který měl neuvěřitelné hlášky.
Sountrack mi přijde naprosto neskutečný, protože kdybych ty písničky slyšela aniž bych věděla, že je to parodie, vůbec bych se nad nimi nepozastavila. Těžko říct, jestli to hází špatné světlo na Eurovizi nebo hudební průmysl obecně - za sebe můžu říct, že mě jejich pitomost nepřekvapila. Vypíchla bych Lion of Love (ale jenom pro to, co dělal Dan Stevens na scéně), Double Trouble (byť jsem stále zklamaná, že místo ní nepřihlásili Volcano Man) a Jaja Ding Dong (za posledních pár hodin jsem to slyšela víckrát, než jsem ochotná přiznat). Zcela neironicky musím zmínit i Come and Play (Masquerade) a Husavik, které považuju za skutečně dobré pecky.
Hrozně se mi líbilo, jak se snažili obsazovat skutečně rozmanitě a že na konci v titulcích u těch nejhlavnějších jmen herců ukazovali vlajky podle jejich národnosti, to bylo moc hezky udělané. Smála jsem se od začátku do konce a celkově z toho měl člověk pocit, že to všechny zúčastněné opravdu bavilo. Můžu vřele doporučit.