 |
| zdroj: imdb.com |
Původně jsem si myslela, že je film takovou protiváhou současných filmů o superhrdinech tím, že vezme schopnost z jejich repertoáru (neviditelnost) a ukáže její zneužitelnost (nebo z mého cynického pohledu zcela pravděpodobnější využití), a ačkoliv původní předloha nevypráví o superhrdinech, stále to tak funguje. Jako co to podle mě nefunguje, je ale jakási parafráze na manipulaci a gaslighting; nemyslím si, že je někdo, kdo nechápe, v jakém hororu se Cecilia nachází, ale myslím, že většina lidí stále ještě nedokáže pochopit ten horor bez jakéhokoliv nadpřirozeného fakturu, ve kterém se nacházela před začátkem filmu, ačkoliv se to děje dnes a denně a je dost pravděpodobné, že většina žen, které máme tendence označovat jako labilní, hysterické nebo rovnou šílené (bejvalky), jsou jen obětmi podobného jednání. Problém, který film zpracovával a nevyhnutelně na něj tak poukazoval i v realitě, je pro mě tedy trochu znehodnocený formátem filmu a to je prostě škoda.
Na druhou stranu si uvědomuju, že The Invisible Man nemá absolutně žádnou povinnost kohokoliv vzdělávat; ta paralela mezi Adrianovým chováním před začátkem filmu, které známe především z Ceciliina popisu, a jeho chováním v průběhu filmu je dobře provedená, a neprobíhá tam žádné zlehčování ani pokus o obhájení neobhajitelného, sám o sobě je tedy film hodně dobře natočený. (Fakt, že ho napsal a režíroval muž, Leigh Whannell, pro mě celou věc dělá ještě lepší, protože mi dovoluje dál doufat v lepší svět.)
Mám obrovskou slabost pro Elisabeth Moss (Cecilia Kass) a její schopnost ukázat sílu a odhodlání i přes slzy, rozrušení a další charakteristiky, které ji v očích diváka nevyhnutelně dělají hysterickou, otravnou a neatraktivní (protože jen síla vyjádřená mužně přes netečnost, neemocionálnost, krutost a ideálně černý humor je v naší společnosti odměňovaná), a tenhle film jí snad byl napsaný na tělo. Cecilia krásně ilustrovala, že lidé se stávají silní a stateční ne díky svému traumatu, které je něco "naučilo", ale navzdory němu, a to je super, protože popkultura má normálně tendence trauma a jeho následky glorifikovat, což je špatně. Na konci jsem byla krásně nejistá ohledně Ceciliiny budoucnosti a to cením. (Plus jsem opravdu hodně ráda, že neadresovali, co udělá s tím těhotenstvím, protože si myslím, že by to morální inklinace postav pro spoustu lidí bohužel úplně posunulo a to by byla škoda. Já bych na jejím místě nicméně měla jasno.)
Oliver Jackson-Cohen (Adrian Griffin) na scéně moc nebyl, ale kvantitu vynahradil kvalitou a hlavně na konci krásně ukazoval, proč jsou manipulátoři tak nebezpeční. Michael Dorman (Tom Griffin) měl podle mě trochu zajímavější roli, protože se na začátku dalo těžko odhadovat, do jaké míry si uvědomuje, co je jeho bratr zač, a do jaké míry je mu to jedno, protože je to pro něj výhodné. Divák ho tak vnímal stejně jako Cecilia, což bylo podle mě super, protože když se pak ukázaly jeho pravé barvy, bylo to efektivní i pro ty, co to čekali.
James (Aldis Hodge), Sydney (Storm Reid) a Emily (Harriet Dyer) byli spíš dějová opatření než postavy, takže ačkoliv mi herci přišli přesvědčiví, neměli z mého pohledu moc co hrát. V případě Emily navíc podle mě postupovali relativně nelogicky; být na jejím místě, přišel by mi ten e-mail od někoho, kdo právě prožil obrovské trauma, ale přesto se na mě ve stavu nouze obrátil, natolik mimo, že bych ho nepovažovala za bernou minci a radši si to s ním vyříkala. Film sice úplně nezabředl do toho, jak jejich vztah vypadal před začátkem děje, ale tak, jak to bylo postavené, se to jevilo jako zbytečný konflikt, mohli přijít s něčím přesvědčivějším.
Celkově to podle mě byl působivě natočený film zpracovávající skutečně děsivou látku docela sugestivním způsobem a to hlavně díky hereckým výkonům, skrz které byla ta hrůza krásně cítit. Konec byl uspokojivý a přiměřený, leč lehce znepokojivý. Pro mě je to rozhodně jeden z těch filmů, u kterých jsem moc ráda, že jsem je viděla, ale vím, že znovu už se na ně nepodívám, na to popisují příliš nepříjemné věci.