Carrie Fisher: Postcards from the Edge (1987)

“It isn’t the life, it’s what you do with it.”

zdroj: simonandschuster.com

Vypadá to, že jsem se konečně znudila opětovným navštěvováním už poznaného, takže jsem neváhala a vrhla se na jeden z nejzajímavějších úlovků z Levných knih, Postcards from the Edge. (Ne že bych nějak zvlášť pásla konkrétně po této knížce, ale zajímá mě cokoliv z pera Carrie Fisher, takže mám radost vždycky, když se k tomu dostanu snadno a za dobré peníze.) Její beletrie (byť autobiografická) pro mě byla novinkou, protože jsem zatím četla jen The Princess Diarist, ale forma byla hodně podobná a osobitý humor autorky téměr naprosto totožný.

Normálně moc nemusím střídání způsobů vyprávění a tady toho bylo hodně - prolog byl epistolární formou, první část formou deníků dvou různých lidí, třetí ona řekla/on řekl dialog a pak to teprve vplulo do er-formy, aby se to v závěru zase vrátilo k dopisu - ale tak nějak to pro mě fungovalo. Asi bych se obešla bez Alexovy ich-formy, na druhou stranu hezky ilustrovala tu neochotu připustit si, že se něco vymyká naší kontrole, a fakt, že někteří chlapi prostě nejsou schopní přemýšlet o ženách jako o celých lidech a vidí nás jen v intencích toho, co z nás můžou "vyrazit". Velké plus dávám za vyplazený jazyk tomuto typickému romcom scénáři, kdy dokonce ani Suzanne, milovnice do sebe zahleděných imbecilů, Alexe nedokáže strávit.

Některé části knížky se nečetly dobře, protože Suzanniny životní volby mě frustovaly, ale jsem si zcela jistá, že to byl záměr, protože frustrovaly i ji a jen jedna z nás je uměla perfektně glosovat. Osobitý humor Carrie Fisher je podle mě vůbec nejsilnější části celé knížky - ten a její schopnost perfektně vyjádřit plaché existenční myšlenky a nepříjemné pravdy (“I narrate a life I’m reluctant to live.”) spolehlivě zaručily, že jsem si ani nevšimla, že knížka nemá obvyklou dějovou strukturu a je v podstatě jen takovým proudem vědomí v učesané podobě.

Celkově jsem po dlouhé době otevírala knížku ne abych něco četla, ale protože jsem byla zvědavá, jak to bude dál, a to okýnko do života Suzanne Vale jsem si nesmírně užila od začátku do konce. (Byť na filmové zpracování s Meryl Streep moc zvědavá nejsem i přesto, že scénář psala Carrie Fisher - přijde mi, že je to úplně jiný příběh, a asi si ho nechám ujít.)

Můžu doporučit.

“She wanted to be tranquil, to be someone who took walks in the late afternoon sun, listening to the birds and crickets and feeling the whole world breathe. Instead, she lived in her head like a madwoman locked in a tower, hearing the wind howling through her hair and waiting for someone to come and rescue her from felling things so deeply that her bones burned. She just couldn’t feel the life she saw she had. It was as though she had cancer of the perspective.”

“The only thing worse than being hurt is everyone knowing that you’re hurt.”

“I think that’s what maturity is: a stoic response to endless reality.”

“I don’t miss whole people usually. I mainly miss the things they do.”

“It’s like we don’t know we’re there anymore. We’re so detached from out own experience, and so into how we can use that experience. As we’re having it, we’re putting it into another medium. Life is the largest medium we’ve got, and we want to put it in these smaller ones, to get it down to scale.”

“Just ‘cause they treat you like a jerk doesn’t mean you have to act like one. How they treat you is not necessarily who you are.”

“You can’t stop things from doing what they’re going to do, unless you’re doing the things.”

“I told her I thought people confused fame with success, and she said they confused fame with acceptance.”