 |
| zdroj: thenile.com.au |
Dávno vím, že jakákoliv hodnocení a recenze na přebalech knížky (stejně jako na filmových plakátech či DVD přebalech) jsou v tom lepším případě jen vytržené z kontextu, v tom horším zcela smyšlené, ale stejně jsem se pozastavila nad tím, že přebal mé kopie hlásal "the most romantic story ever written" - buď si ten výrok půjčili z recenze filmu nebo jsme s jeho autorem četli jinou knížku.
Breakfast at Tiffany's je příběh lásky nanejvýš (pokud chceme milostný cit vnímat jako nadřazený všem ostatním, což je diskuze na jiný článek) přátelské, rozhodně ne romantické. Osobně jsem u "Freda" vnímala spíš takovou tu fascinovanou náklonnost, kterou chováme k lidem, o kterých víme, že čas strávený s nimi bude jedinečný, ale zároveň tušíme, že naším životem jenom prochází. Co se týče Holly, ta explicitně řekla, že jí vypravěč připomíná bratra, a neměla ostych se mu ukazovat nahá, tudíž jsem si naprosto jistá, že ho jako případného romantického partnera v žádné fázi nevnímala.
Celá novela je pro mě brilantně napsané zpracování známého "Don’t cry because it’s over, smile because it happened," v rámci krátkého, ale intenzivního přátelství mezi dvěma naprosto odlišnými jedinci, které svedlo dohromady společné bydliště, a nerozumím té potřebě interpretovat to jako banální love story (pro tyto potřeby existuje filmové zpracování) - vysvětlovat si interakce mezi Holly a vypravěčem jako romantické (i kdyby jen platonické) podle mě příběhu ubírá tomu na poetičnosti. (Navíc to zcela ignoruje fakt, že autor knížky byl gay a jediný, koho vypravěč popisuje jako explicitně atraktivního, je Hollyin Brazilec, což ve spojení s faktem, jak se Holly k vypravěči chová a že to Capote z důvodu cenzury dost dobře nemohl explicitně napsat, hází celkem jasný závěr.)
Nemám nejmenší tušení, proč jsem se rozhodla věnovat dva odstavce vyvracení citátu na obalu, o kterém jsem v úvodu napsala, že je dost pravděpodobně přinejmenším vytržený z kontextu, ale nechávám to tady, protože mi to přijde jako brilantní svědectví o roce, který pomalu, ale jistě končí, a dopadu, který to všechno mělo na můj rozum. Plus upřímně nemám, co dalšího bych k Breakfast at Tiffany's napsala; nemám připomínek k novele jako takové, zhltla jsem ji skoro jedním dechem a okouzlila a dojala mě stejně jako před lety.
Je to jeden z těch svým způsobem tragických příběhů, u kterého čtenář (stejně jako vypravěč) doufá, že si Holly nakonec našla svoje místo a dokázala být šťastná. Aspoň já teda určitě.
“Sure I loved her. But it wasn’t that I wanted to touch her. […] You can love somebody without it being like that. You keep them a stranger, a stranger who’s a friend.”
“I’ll never get used to anything. Anybody that does, they might as well be dead.”
“'Thursday. My God. It’s too gruesome.'
'What’s gruesome about Thursday?'
'Nothing. Except that I can never remember when it’s coming.'”
“You got to want it to be good and I don’t want it.”
“I don’t want to own anything until I know I’ve found the place where me and things belong together. I’m not quite sure where that is just yet.”
“You know those days when you’ve got the mean reds? […] You’re afraid and you sweat like hell, but you don’t know what you’re afraid of. Except something bad is going to happen, only you don’t know what it is.”
“It’s a bore, but the answer is good things only happen to you if you’re good. Good? Honest is more what I mean. Not law-type honest […], but unto-thyself type honest. Be anything but a coward, a pretender, an emotional crook, a whore: I’d rather have cancer than a dishonest heart.”
“I love New York, even though it isn’t mine, the way something has to be, a tree or a street or a house, something, anyway, that belongs to me because I belong to it.”
“Darling, would you reach in the drawer there and give me my purse. A girl doesn’t read this sort of thing without her lipstick.”
“I’m very scared, Buster. Yes, at last. Because it could go on for ever. Not knowing what’s yours until you’ve thrown it away. The mean reds, they’re nothing. This, though: my mouth’s so dry, if my life depended on it I couldn’t spit.”
Když jsem knížku kupovala, neměla jsem nejmenší tušení, že schovává další tři povídky - myslím si, že to není stejné vydání, jako jsem měla před lety, protože až na jednu mi přišly úplně neznámé. House of Flowers (1950) má svou poetiku, byť jsem celou dobu čekala, až se něco stane, a po dočtení mi přišlo, že jsem byla o něco ochuzená. A Diamond Guitar (1950) se mi líbila mnohem víc, ale myslím si, že je to i tím, že jsem si po House of Flowers upravila očekávání, respektive přestala cokoliv očekávat. A Christmas Memory (1956) je jediná, kterou už jsem určitě četla, jen nevím kde a kdy, a byla podle mě nejlepší, docela mě emocionálně zasáhla a na konci jsem si pobrečela.
“He stood there whispering the names of the evening stars as they opened in flower above him. The stars were his pleasure, but tonight they did not comfort him; they did not make him remember that what happens to us on earth is lost in the endless shine of eternity.”
- A Diamond Guitar
(Původně publikováno 11/09/2009.)
Truman Capote: Breakfast at Tiffany's (1958)
K přečtení knížky mě vlastně přimněl film Love and Other Disasters, kde jedna z postav srovnává film a knížku. Mně se líbily obě verze, ačkoliv ta knižní mi přišla trochu... oduševnělejší. Ale spíš to bude jen tím mým crushem na otevřené a nechutně realistické konce. Taky mě oproti filmu překvapila 'surovost' knížky, něčeho takového jsem se od movie!Holly v podání Audrey Hepburn ani nenadála. Kolem a kolem se mi knížka líbila, a to hodně. Miluji prostě ten příběh, ať už původní, nebo filmově zidealizovaný.
zdroj: goodreads.com
