_______
“The good news is, I'm not mad. The bad news is, they are.”
 |
| zdroj: imdb.com |
Alison (Charlotte Ritchie) a Mike (Kiell Smith-Bynoe) jsou extrémně sympatický hlavní pár a to především protože jejich vztah je skutečné partnerství bez zbytečných dramat. Ty typické epické love story plné agresivity převlečené za vášeň a manipulací schovávaných za "v lásce a ve válce", ze kterých má člověk pocit, že a) oba aktéři by na to byli líp, kdyby šli od sebe, protože b) tyhle věci se člověku, o kterém tvrdíme, že ho milujeme, prostě nedělají, které se (především na ženy) valí odnepaměti ze všech stran, mě neskutečně nudí. Možná je to věkem, možná je to Maybelline, ale jsem naprosto vyhladovělá po reprezentaci normálních, každodenních vztahů a Ghosts je ke mně v tomto neskutečně štědré.
To skutečné rodeo ale přicházi s duchy, kde se autoři v charakterizaci skutečně vyřádili. Asi nejvýrazněji na mě zapůsobil skautský vedoucí Pat Butcher (Jim Howick), jehož smrt byla naprosto groteskní, ale navzdory tomu neztratil nic ze své zdvořilosti ani laskavosti, která v žádném momentě nepůsobí jako póza. Kapitán (Ben Willbond) pro mě byl asi druhý nejvýraznější duch, měla jsem jasno od první chvíle a jenom mě zajímalo, jestli to někam povedou. Robin (Laurence Rickard) mě ze začátku moc nechytal, ale nakonec se propracoval mezi moje nejoblíbenější postavy (nebudu lhát, už jsem to viděla všechno a recenze píšu retrospektivně, takže nemůžu tvrdit, že to bylo hned během první řady, ale musím to zmínit).
Thomas Thorne (Mathew Baynton) na mě fungoval ze začátku, miluju módu první poloviny 19. století (hlavně tu mužskou), ale kromě toho nadbíhání Alison s ním moc neudělali a jsem z něj trochu rozpačitá. Julian (Simon Farnaby) mě rozbíjí pokaždé čistě tím, že nemá kalhoty (ano, je mi 5) a jeho čuňačinky jsou zpravidla tak dobře načasované, že se mi ještě nezajedly. Sir Humphrey (Laurence Rickard) je víceméně jenom komické pozadí a přiznám se, že dokud jsem si to nepřečetla, vůbec jsem si nevšimla, že ho hraje stejný herec jako Robina. Buď jsou masky a herec tak dobří nebo já tak natvrdlá.
Mary (Katy Wix) se pomalu vyšplhala mezi moje nejoblíbenější ženské duchy (ale je to stejná situace jako s Robinem, ups) a hned za ní je rozkošně naivní Kitty (Lolly Adefope), z niž mě občas trochu bolí srdce. Jediná, s kým moc nevím, co si počít, je Fanny (Martha Howe-Douglas) jejíž karty ukázali hned v první epizodě a od té jsme se moc nikam neposunuli. Čestnou zmínku věnuju Jemimě (Anya McKenna-Bruce), protože dětský duch zpívající ukolébavky, jehož se ostatní duchové neironicky děsí, ještě nikdy nebyl tak vtipný. Morové oběti ve sklepě moc prostoru nedostali a opět jsem si musela přečíst, že je hrají stejní herci jako ostatní duchy. Buď jsou masky a herci... ne, dobře, já jsem natvrdlá.
Who Do You Think You Are je fantastický příklad toho, jak se dělá pilot správně, nešlo okamžitě nezapnout další díl; Gorilla War mohla být prakticky epizoda AHS, ale nebyla, "Budget Tarzan" mě rozbil a při "Who are you gonna call?" jsem v daném kontextu málem umřela; Happy Death Day nám nadělil okolnosti Patovy smrti a jeho rodinné vztahy a upřímně jsem nečekala, že se u toho seriálu dojmu; Free Pass bylo geniální od začátku do konce, to ani nejde rozebrat na části; Moonah Ston mě opět trochu dojalo; a Getting Out mělo mimo jiné naprosto geniální skeč s Luftwaffe piloty, ze kterého žiju ještě teď.
Nebudu tvrdit, že se těším na druhou řadu, protože už jsem to všechno viděla, ale řeknu, že je to po dlouhé době kousek do archivu pro repete.