Karel Čapek: Povídky z jedné kapsy (1929)

„Člověk se stydí víc za svou pitomost než za své hříchy.“

zdroj: antikavion.cz

Někdy si říkám, že kdybych si od toho Čapka skutečně pořádně odpočinula, možná to uvidím míň jako práci a víc si to užiju, ale pak mi vždycky dojde, že při tom poměru věcí, co se mi líbily a těch, bez kterých bych se obešla, už bych se k němu možná nevracela, a otevřu další soubor. Povídky z jedné kapsy jsem si vybrala záměrně, zaprvé protože je to jedno z jeho nejznámějších děl a zadruhé, protože povídky se v případě potřeby dobře odkládá a poslední dobou na ně mám docela náladu.

Nemůžu říct, že bych se nebavila, ale těch povídek tam bylo hrozně moc a upřímně si musím víc než polovinu připomínat obsahem na Wiki, ačkoliv jsem to dočetla sotva před čtrnácti dny. Líbilo se mi nicméně, že byly propojené tématiky, a bavil mě styl, jakým byly psané: Čapek skutečně umí ten nenucený humor a něžné navážení do vlastních postav, které v jeho hrách a vlastně i románech zase tolik nevynikne. Případ Dr. Mejzlíka v sobě měl určité poslání, ale chtěl být očividně spíš humoreskou a to se podle mě moc nepovedlo; Modrá chryzantéma mě opravdu bavila; Věštkyně na mě byla trochu moc doslovná; Jasnovidec si nepamatuju a Wiki mlčí; Tajemství písma bylo postavené na tom starém známém historickém sexismu; a Naprostý důkaz si myslím pamatuju a byla to jedna z těch povídek, které skutečně uškodilo, že byl zvrat cítit na míle daleko.

Experiment profesora Rousse bylo trochu Tajemství písma jen bez toho sexismu, za to velmi nudné; Ztracený dopis a Ukradený spis 139/VII, odd. C byly víceméně ten stejný příběh, nebo mi hrabe?; Muž, který se nelíbil mě pobavilo; Básník se mi líbilo hlavně námětem; Případy pana Janíka byla taková zbytečně protažená anektoda; Pád rodu Votických byl super nápad a vtipné provedení; Rekord tak nijak nikam nedošel; Případ Selvinův měl stejně jako Naprostý důkaz předvídatelný konec; Šlépěje se vrací jak špatná vzpomínka, ale tohle provedení mě bavilo mnohem víc než dřívější filosofická polemika; Kupon si jen myslím, že pamatuju, a docela mě bavil, a Oplatkův konec si pamatuju docela a nemám k němu co říct.

Poslední soud byl hodně filosofický, ale zároveň se mi fakt líbil, je to jedna z těch povídek, které jsem chtěla hrozně ocitovat, ale všechno bylo vytržené z kontextu, musí se číst celá; Zločin v chalupě mě pobavil; Zmizení herce Bendy by klidně dalo i na delší detektivku, povedené; Vražedný útok byl skvěle zpracovaný; Propuštěný ve mně překvapivě docela vzbudil emoce; a Zločin na poště byl podle mě fantasticky vybraná závěrečná povídka, ale těch předchozích pár se mi líbilo víc.

Celkově mi to pěkně uteklo, ale moc to ve mně neneachalo a na druhou kapsu se spíš psychicky připravuju než těším.

„Člověk je skrz naskrz prolhaná potvora.“ - Naprostý důkaz

„Jedno z nejstrašnějších utrpení je bezmocná soustrast.“ - Případ Selvinův

„Strašná a podivná věc je inspirace.“ - Případ Selvinův

„Když má člověk povinnost něco dělat, tak aspoň ví, že má právo to dělat.“ - Šlépěje

„Krev prolitá volá do nebe.“ - Zločin v chalupě

„My můžeme jenom trestat, ale musí bejt někdo, kdo by odpouštěl. Já vám řeknu, ta pravá a nejvyšší spravedlnost je něco tak divnýho jako láska.“ - Zločin na poště