_______
“You aren’t a good person. Not really. You’re kind of a controlling, judgmental asshole. But you don’t have to stay that way. That’s what’s so great about change. There’s always the hope we can be something better than we are. It’s not too late. I promise.”
1.04 Suddenly - 1.05 Tribulation - 1.06 How We Change
 |
| zdroj: imdb.com |
Přiznám se, že Brigadoon ani The Music Man jsem neviděla a vůbec všechny narážky na zlatou hollywoodskou éru filmových muzikálů mi pravděpodobně prolétly nad hlavou (byť The Sound of Music už chci roky napravit), ale i tak jsem si to nesmírně užila. Hlavní zápletka totiž s těmi muzikály jako takovými neměla moc co dělat a přišlo mi, že na ně nebyla ani parodií.
Tempo bylo skvělé: hrozně se mi líbilo, jak na začátku epizody vždycky ukázali střípek ze společného života Joshe (Keegan-Michael Key) a Melissy (Cecily Strong), který dění epizody a jejich vztah perfektně zasadil do kontextu a vysvětlil jejich chování. Všechno se to odehrálo správně filmově rychle - s tím prostě divák musí počítat - ale vygradovalo to krásně a byla jsem hodně spokojená s tím, jak se uzavřely příběhy jednotlivých postav.
Výše zmínění Josh a Melissa byli výborně vybrané hlavní postavy: Josh uměl být osel, aniž by dělal věci, kvůli kterým už ho nešlo mít rád, a Melissa byla správně emancipovaná, aniž bych měla pocit, že se mi něco cpe do chřtánu. Celou dobu jsem jim fandila, aby si uvědomili, co mají, a nebyla jsem zklamaná. Keegan-Michael Key a Cecily Strong mají navíc skvělou chemii; kalhotky to nestrhává, ale jsou jeden vůči druhému správně vřelí a skeptičtí, jako bývají lidi, co si spolu vybrali strávit život, ale nic se neidealizují. To byla asi moje nejoblíbenější část příběhu, abych pravdu řekla.
Zbývající postavy byly poměrně jednostranné, ale překvapivě jsem neměla pocit, že by byly nedostatečně napsané, spíš bylo jasné, že v šesti dvacetiminutých epizodách musí hlavně splnit nějakou dějovou roli a Joshe s Melissou někam posunout. Praticky jediná z nich, která mě překvapila, byla Emma Tate (Ariana DeBose), jinak jsem od všech dostala přesně, co jsem čekala od první epizody.
Neužila jsem si je ale o nic míň: Fred Armisen (reverend Layton) a Alan Cumming (starosta Menlove) byli obzvlášť úžasní a teď je chci vidět hrát pár v dramatu. Kristin Chenoweth (Mildred Layton) byla fantastická pravá americká republikánka, Dove Cameron (Betsy) mě hodně příjemně překvapila a Aaron Tveit (Danny Bailey) s Jaime Camilem (doktor Lopez) byli vskutku „Yee honk.“ Jane Krakowski (hraběnka von Blerkom) měla bohužel jen dvě scény, ale i tak jsem si ji nesmírně užila.
Jako správný muzikál to nemůžu komentovat bez toho, abych nevypíchla některé písničky: Enjoy the Ride (hlavně druhá část, kde zpívá Dove Cameron), I Always, Always, Never Get My Man (protože Jane Krakowski, duh) a How We Change/Finale (hlavně kvůli slovům).
Jak jsem psala výš, zakončení se mi hodně líbilo (zůstala jsem kvůli němu vzhůru do jedné v noci a pak nemohla celou noc spát a trošku toho lituju) a popravdě se nemůžu dočkat, až si to pustím znovu. Ale nejdřív druhá řada.