_______
“It starts with just a taste / but then needs to be fed
and suddenly the dreams you've chased / are chasing you instead.”
2.04 Something Real - 2.05 Famous as Hell - 2.06 Over and Done
 |
| zdroj: imdb.com |
První řada Schmigadoon! mě nadchla, takže když jsem se dozvěděla, že druhá vychází z muzikálů, které pro změnu znám - jako Chicago, Cabaret, Sweeney Todd - nemohla jsem se dočkat. Přesto jsem si dala načas; nemám teď moc náladu na nové věci a chtěla jsem si to skutečně užít. A užila jsem si to nesmírně. Nevím, jestli to byla hlavní zápletka (víc o hledání sebe a smyslu ve všednosti než o hledání lásky) nebo noir prostředí (které mě obecně láká mnohem víc než předchozí bíle oplocená Americana), ale druhá řada se mi líbila ještě o trochu víc než první.
Melissa (Cecily Strong) a Josh (Keegan-Michael Key) se vzali, ale kouzlo rychle ustoupilo pracovním problémům, stereotypu a neúspěšným pokusům otěhotnět. Joshova linka o hledání léku na profesní vyhoření byla krásně přímočará a dotažená, ale s Melissinou jsem měla trochu problém. Od začátku bylo jasné, že neschopnost otěhotnět ji tíží víc než Joshe (což je velmi realistický přístup, dotyčná si tím na rozdíl od partnera prochází fyzicky), ale pak se to snažili udělat o tom, že se nesmí bát být středem pozornosti, ale z první řady jsem rozhodně neměla pocit, že by zrovna Melissa měla ten problém, a pokud se to změnilo, tak to zapomněli odvyprávět. Upřímně mi přišlo, že se snažili jeji frustraci z absence mateřství přetavit v nějakou obecnou „girlboss“ feministickou zápletku a výsledkem byl akorát zbytečný rozkol, protože jediný její happy end na konci je těhotenství.
U většiny postav jsem tentokrát chytila jejich předlohu a musím říct, že jsem si to o to víc užila. Na absolutním vrcholu pro mě byli Dooley Blight (Alan Cumming) a slečna Codwell (Kristin Chenoweth) aneb Sweeney Todd a paní Lovett, zaprvé protože ta jejich zápletka byl poctivý černý humor a zadruhé protože to, co tam Alan Cumming a Kristin Chenoweth předváděli - zvlášť i společně (ta chemie!) - mi až vehnalo slzy do očí. Na tom dvojitém rande jsem se po dlouhé době smála nahlas a za to jim budu vždycky vděčná.
Pak hned musím vypíchnout Betsy (Dove Cameron) aneb Sally Bowles; Dove Cameron skvěle zachytila tu manickou energii a skrytou zranitelnost a prodala ji i v čistě komediálním formátu, začínám pro ni mít skutečně velkou slabost. Na stejné příčce je nevyhnutelně Bobby Flanagan (Jane Krakowski) aneb Billy Flynn, zaprvé protože kdybych Jane Krakowski dávno nemilovala, tak bych se zamilovala, a zadruhé protože i když odmyslíme obsazení, všechno na té postavě bylo geniální. A musím tam vmáčknout i Vypravěče (Tituss Burgess), který pro mě byl trochu neznámá co do inspirace (Pippina neznám), ale Tituss Burgess pro mě neznámý není a bože, fakt jsem si ho užila. Mám takové podezření, že do toho dal hodně ze sebe, a můžu mu být jen vděčná.
Zbytek rozhodně nebyl horší, ale na zadek jsem si z nich nesedla. Seržant Rivera (Jaime Camil) mě dostal až na úplném konci jako Dr. Frank-N-Furter; Madam Frau (Ann Harada) mě bavila hlavně pro ten kontrast s Florence Menlove z první řady; Topher (Aaron Tveit) symbolizoval přesně ten typ muzikálů (a vůbec historické éry), která mě hrozně nebaví, takže jsem se moc nechytila; a Ariana DeBose (Emcee) byla hrozně podvyužitá a byla to škoda. Octavius Kratt (Patrick Page) byl výborně postavený a zahraný, ale neubránila jsem se myšlence, že by to byla ideální role pro Freda Armisena.
Co se týče mé osobní hitparády písniček, tak na prvním místě je Kaput, kterou jsem poslouchala dlouho před nasledováním a mrzí mě, že Reprise z posledního dílu nemůžu nikde najít. Dál - už bez pomyslných stupínků - musím vypíchnout Bustin' Out, protože je to super retro; Maybe It's My Turn Now, protože je to krásná balada, Famous as Hell, protože Tituss Burgess se tady fakt vyřádil; a Over and Done, čistě protože to bylo jediné pořádné číslo pro Arianu DeBose.
Jak jsem psala výš, druhá řada se mi líbila víc než první a čistě z toho důvodu bych si přála třetí; zároveň mi to přijde jako fantastická chvíle rozloučit se s Melissou a Joshem (a u následující éry muzikálů už bych se asi nechytala), tak uvidíme. Spokojená budu tak jak tak.
Melissa (Cecily Strong) a Josh (Keegan-Michael Key) se vzali, ale kouzlo rychle ustoupilo pracovním problémům, stereotypu a neúspěšným pokusům otěhotnět. Joshova linka o hledání léku na profesní vyhoření byla krásně přímočará a dotažená, ale s Melissinou jsem měla trochu problém. Od začátku bylo jasné, že neschopnost otěhotnět ji tíží víc než Joshe (což je velmi realistický přístup, dotyčná si tím na rozdíl od partnera prochází fyzicky), ale pak se to snažili udělat o tom, že se nesmí bát být středem pozornosti, ale z první řady jsem rozhodně neměla pocit, že by zrovna Melissa měla ten problém, a pokud se to změnilo, tak to zapomněli odvyprávět. Upřímně mi přišlo, že se snažili jeji frustraci z absence mateřství přetavit v nějakou obecnou „girlboss“ feministickou zápletku a výsledkem byl akorát zbytečný rozkol, protože jediný její happy end na konci je těhotenství.
U většiny postav jsem tentokrát chytila jejich předlohu a musím říct, že jsem si to o to víc užila. Na absolutním vrcholu pro mě byli Dooley Blight (Alan Cumming) a slečna Codwell (Kristin Chenoweth) aneb Sweeney Todd a paní Lovett, zaprvé protože ta jejich zápletka byl poctivý černý humor a zadruhé protože to, co tam Alan Cumming a Kristin Chenoweth předváděli - zvlášť i společně (ta chemie!) - mi až vehnalo slzy do očí. Na tom dvojitém rande jsem se po dlouhé době smála nahlas a za to jim budu vždycky vděčná.
Pak hned musím vypíchnout Betsy (Dove Cameron) aneb Sally Bowles; Dove Cameron skvěle zachytila tu manickou energii a skrytou zranitelnost a prodala ji i v čistě komediálním formátu, začínám pro ni mít skutečně velkou slabost. Na stejné příčce je nevyhnutelně Bobby Flanagan (Jane Krakowski) aneb Billy Flynn, zaprvé protože kdybych Jane Krakowski dávno nemilovala, tak bych se zamilovala, a zadruhé protože i když odmyslíme obsazení, všechno na té postavě bylo geniální. A musím tam vmáčknout i Vypravěče (Tituss Burgess), který pro mě byl trochu neznámá co do inspirace (Pippina neznám), ale Tituss Burgess pro mě neznámý není a bože, fakt jsem si ho užila. Mám takové podezření, že do toho dal hodně ze sebe, a můžu mu být jen vděčná.
Zbytek rozhodně nebyl horší, ale na zadek jsem si z nich nesedla. Seržant Rivera (Jaime Camil) mě dostal až na úplném konci jako Dr. Frank-N-Furter; Madam Frau (Ann Harada) mě bavila hlavně pro ten kontrast s Florence Menlove z první řady; Topher (Aaron Tveit) symbolizoval přesně ten typ muzikálů (a vůbec historické éry), která mě hrozně nebaví, takže jsem se moc nechytila; a Ariana DeBose (Emcee) byla hrozně podvyužitá a byla to škoda. Octavius Kratt (Patrick Page) byl výborně postavený a zahraný, ale neubránila jsem se myšlence, že by to byla ideální role pro Freda Armisena.
Co se týče mé osobní hitparády písniček, tak na prvním místě je Kaput, kterou jsem poslouchala dlouho před nasledováním a mrzí mě, že Reprise z posledního dílu nemůžu nikde najít. Dál - už bez pomyslných stupínků - musím vypíchnout Bustin' Out, protože je to super retro; Maybe It's My Turn Now, protože je to krásná balada, Famous as Hell, protože Tituss Burgess se tady fakt vyřádil; a Over and Done, čistě protože to bylo jediné pořádné číslo pro Arianu DeBose.
Jak jsem psala výš, druhá řada se mi líbila víc než první a čistě z toho důvodu bych si přála třetí; zároveň mi to přijde jako fantastická chvíle rozloučit se s Melissou a Joshem (a u následující éry muzikálů už bych se asi nechytala), tak uvidíme. Spokojená budu tak jak tak.
