_______
“The things we do make echoes. Suppose, for instance, you and I stopped on a street corner to admire a bolt of lightning in the sky. Well, for ages after that, people and things would stop on the very same corner and look up. They wouldn't even know what they were looking for. Some people might see a ghost of lightning. Some people might even get killed by it. Do you see? Our existence deforms the universe.”
 |
| zdroj: imdb.com |
Už v recenzi na první řadu jsem se nijak netajila tím, že jsem z The Sandman víc rozpačitá než cokoliv jiného, a druhá řada můj dojem rozhodně nevylepšila. Tentokrát je to o to horší, že jsem do toho šla víceméně bez očekávání – věděla jsem, že je poslední, a chtěla jsem prostě vědět, jak si s tím poradí – a stejně jsem byla zklamaná.
Prakticky od začátku seriálu jsem bojovala s tím, že cokoliv jsem si myslela, že je hlavní zápletka, bylo roztříštěné bizarním množstvím postav a tak rozmělněné vedlejšími linkami, že to prostě a jednoduše nefungovalo. Když je totiž gradace děje přerušovaná, přichází o naléhavost a jakékoliv dramatické finále, ke kterému se příběh snažil dobrat, je pro diváka víceméně prázdné, protože nikdy nedošlo ke katarzi.
A přesně to byl problém celé Morpheovy (Tom Sturridge) linky. V jádru byla podle mě dobrá – miluju zápletky, kde je postava nucená pochopit, že její smrt je pro okolí prospěšnější než její život – ale byla roztažená na tolik epizod, že když konečně došlo na to velké finále v dešti, bylo mi to upřímně jedno. Prakticky všechno, co se tam od první epizody stalo, zcela očividně budovalo závěr Long Live the King, ale dělalo to tak neobratně a křečovitě, až jsem z toho měla pocit, že se vlastně mohlo stát cokoliv jiného a výsledek by byl stejný. Jinými slovy, že plán pro druhou řadu byl původně jiný, ale protože se ukázalo, že Neil Gaiman je misogynní prase (dodám údajně, protože je to fakticky správně, ale osobně těm obviněním věřím), někdo ji narychlo přepsal, aby na závazky herců narouboval původně zamýšlený konec mnohem dřív, než byl v plánu.
Z podprůměrnosti druhé řady ale neviním jenom Gaimana a scénáristy – popravdě jsem přesvědčená, že největší problém je Netflix, který funguje jako každý jiný korporát přesvědčený o existenci onoho bájného nekonečného růstu, následkem čehož vyrábí jen produkty, u kterých si je jistý, že stoprocentně uspějí, a odmítá jít do jakéhokoliv rizika. Proto se musela Morpheova zápletka táhnout i přes tu nevyhnutelnou „obnovte si předplatné“ přestávku, měli totiž strach, že když Morphea zaříznou tam, kde logicky měli, tj. v první polovině řady, a od druhé to postaví na Danielovi (Jacob Anderson), nikdo se na to nebude dívat. Jinými slovy, jsem přesvědčená o tom, že kdyby měli koule, mohla být druhá řada dobrá, a to mě fakt mrzí hlavně pro ty herce.
Ale konspirační teorie a světobol stranou, Morpheova zápletka s Orpheem (Ruairi O'Connor) byla dobrá a Tom Sturridge předvedl ve Family Blood jeden ze svých nejlepších výkonů. Mrzí mě, že jejich vztah nedostal trochu víc prostoru, stejně jako Morpheův vztah s Calliope (Melissanthi Mahut), Orpheovou matkou, o kterém jsem chtěla vědět víc už v první řadě. Vidět, že někdy fungovali jako milující rodina, by dal jejich rozkolu a Orpheovu tragickému konci mnohem větší emocionální náboj. Aspoň tedy pro mě.
Po finále první řady jsem se logicky těšila na Lucifera (Gwendoline Christie), ale ten tam byl jen velmi okrajově a byť byla jeho zápletka zajímavá, fungovala by mnohem líp vyprávěná z jeho strany, mezi finále první řady a jeho rozhodnutím opustit peklo hodně chybělo. Stejný problém jsem měla s královnou Nadou (Umulisa Gahiga), jejíž příběh by byl podle mě taky zajímavější z její strany. Chápu, že ji použili, aby ukázali, jak se Morpheus mění, ale vzhledem k faktu, že ten až do své smrti dělal všechno jen pro svůj dobrý pocit, to stejně vyznělo do prázdna. Jinými slovy, byla to jedna z těch věcí, o které všichni pořád mluví, ale děj ji nikdy (efektivně) nereflektuje, a tím pádem úplně zbytečně pro ni obětovali celou řadu zajímavých postav.
To mě přivádí k Lucienne (Vivienne Acheampong), která podle mě nikdy nedostala tolik prostoru, který si zasloužila, a Hobovi Gadlingovi (Ferdinand Kingsley), který pro změnu nedostal tolik prostoru, kolik by se mi líbilo. To stejné platilo pro nové postavy, jako byla Nuala (Ann Skelly), jejíž cesta za emancipací mi připadala, jako by ji do scénáře vždycky někdo narychlo dopsal potom, co Nuala splnila svůj úkol dějového prostředku, a Lyta (Razane Jammal), která mě tady sice bavila víc než v první řadě, ale vzhledem k té zásadní roli, kterou v příběhu sehrála, měla podle mě dostat mnohem víc prostoru. To samé nakonec platí i pro Daniela: jeho a Lytina společná scéna v A Tale of Graceful Ends byla jediná, která mě na celé druhé řadě skutečně dojala, a jak jsem psala výš, myslím si, že kdyby dali jeho inkarnaci Dreama víc prostoru, ta řada mohla být fakt dobrá.
A ten prostor tam byl, stačilo upustit od scén s Johannou Constantine (Jenna Coleman), která byla stejně afektovaná jako v první řadě, druhým Corinthianem (Boyd Holbrook), který nějakým zázrakem postrádal všechno kouzlo toho prvního, a jejich trapné instalásky (která tam podle mě byla jen, aby měli zadní vrátka pro nějaký policejní procedurál s těmi dvěma v hlavní roli), a hned tam byl prostor pro postavy, které byly na rozdíl od těchto pro děj skutečně důležité. O chlup lepší to bylo s Lady Constantine, která pro mě docela fungovala až do chvíle, kdy než i jí mermomocí nacpali instalásku k Orpheovi, pro kterou tam nebyl ani základ, ani důvod, a podle mě tam byla jen, protože kdokoliv to psal si buď nedovedl představit, že se ženská zápletka nemusí točit kolem milostné lásky či její absence, nebo se tam zoufale snažil naroubovat zápletku z předlohy, kterou prostě neměl čas odvyprávět efektivně. Tak jak tak je to škoda, Jenna Coleman je dobrá herečka a tady byla úplně vyplýtvaná. A nebyla jediná, Indya Moore (Wanda Mannering) taky podle mě nedostala prostor, který si zasloužila.
Existovala prakticky jen jedna věc, na kterou jsem se do druhé řady vyloženě těšila, a to byl zbytek Endless rodinky. Moje favoritka vždycky byla a vždycky bude Death (Kirby Howell-Baptiste), takže bonusová epizoda byla prakticky dělaná pro mě a její konec byla jediná další věc, která mě na celé řadě dojala. Desire (Mason Alexander Park), Despair (Donna Preston) a Destiny (Adrian Lester) byli víceméně do počtu, což mě, přiznám se, nepříjemně překvapilo, ale Delirium (Esmé Creed-Miles) mě docela bavila. Destruction (Barry Sloane) byl sám o sobě celkem fajn, ale nejvíc se mi líbila jeho scéna s novým Dreamem, a upřímně si myslím, kdyby to byl Daniel, kdo se vydal s Delirium Destruction hledat, a postupně se třeba seznamoval s ostatními sourozenci v zápletkách, které se týkají jejich sféry vlivu, byla by řada mnohem lepší. Time (Rufus Sewell) a Night (Tanya Moodie) měli sice každý po jedné scéně, ale i tak to stačilo, aby člověk pochopil, proč jsou všichni Endless takoví™. (Taky mě až iracionálně potěšilo znovu vidět Jennu Coleman a Rufuse Sewella v jednom projektu, docela se divím, že nikdo na AO3 nepřišel s žádnou AU.)
Spoustu postav jsem v recenzi vynechala, protože úplně upřímně, seriál jich má a vždycky měl příliš, a pokud jsem nezmínila, nevzbudily ve mně žádné emoce. Stejně tam nemá smysl vypisovat můj názor na jednotlivé epizody, nakonec řada se snažila o jakous takous dějovou pospolitost, byť ne moc úspěšně, a z textu výš je celkem jasné, co se mi celkem líbilo a co ne.
Na závěr tedy jenom zmíním, že kdybych druhou řadu The Sandman neviděla, prakticky o nic bych nepřišla, a to je fakt škoda. Navíc se nemůžu ubránit pocitu, že to není vina zdrojového materiálu.
Prakticky od začátku seriálu jsem bojovala s tím, že cokoliv jsem si myslela, že je hlavní zápletka, bylo roztříštěné bizarním množstvím postav a tak rozmělněné vedlejšími linkami, že to prostě a jednoduše nefungovalo. Když je totiž gradace děje přerušovaná, přichází o naléhavost a jakékoliv dramatické finále, ke kterému se příběh snažil dobrat, je pro diváka víceméně prázdné, protože nikdy nedošlo ke katarzi.
A přesně to byl problém celé Morpheovy (Tom Sturridge) linky. V jádru byla podle mě dobrá – miluju zápletky, kde je postava nucená pochopit, že její smrt je pro okolí prospěšnější než její život – ale byla roztažená na tolik epizod, že když konečně došlo na to velké finále v dešti, bylo mi to upřímně jedno. Prakticky všechno, co se tam od první epizody stalo, zcela očividně budovalo závěr Long Live the King, ale dělalo to tak neobratně a křečovitě, až jsem z toho měla pocit, že se vlastně mohlo stát cokoliv jiného a výsledek by byl stejný. Jinými slovy, že plán pro druhou řadu byl původně jiný, ale protože se ukázalo, že Neil Gaiman je misogynní prase (dodám údajně, protože je to fakticky správně, ale osobně těm obviněním věřím), někdo ji narychlo přepsal, aby na závazky herců narouboval původně zamýšlený konec mnohem dřív, než byl v plánu.
Z podprůměrnosti druhé řady ale neviním jenom Gaimana a scénáristy – popravdě jsem přesvědčená, že největší problém je Netflix, který funguje jako každý jiný korporát přesvědčený o existenci onoho bájného nekonečného růstu, následkem čehož vyrábí jen produkty, u kterých si je jistý, že stoprocentně uspějí, a odmítá jít do jakéhokoliv rizika. Proto se musela Morpheova zápletka táhnout i přes tu nevyhnutelnou „obnovte si předplatné“ přestávku, měli totiž strach, že když Morphea zaříznou tam, kde logicky měli, tj. v první polovině řady, a od druhé to postaví na Danielovi (Jacob Anderson), nikdo se na to nebude dívat. Jinými slovy, jsem přesvědčená o tom, že kdyby měli koule, mohla být druhá řada dobrá, a to mě fakt mrzí hlavně pro ty herce.
Ale konspirační teorie a světobol stranou, Morpheova zápletka s Orpheem (Ruairi O'Connor) byla dobrá a Tom Sturridge předvedl ve Family Blood jeden ze svých nejlepších výkonů. Mrzí mě, že jejich vztah nedostal trochu víc prostoru, stejně jako Morpheův vztah s Calliope (Melissanthi Mahut), Orpheovou matkou, o kterém jsem chtěla vědět víc už v první řadě. Vidět, že někdy fungovali jako milující rodina, by dal jejich rozkolu a Orpheovu tragickému konci mnohem větší emocionální náboj. Aspoň tedy pro mě.
Po finále první řady jsem se logicky těšila na Lucifera (Gwendoline Christie), ale ten tam byl jen velmi okrajově a byť byla jeho zápletka zajímavá, fungovala by mnohem líp vyprávěná z jeho strany, mezi finále první řady a jeho rozhodnutím opustit peklo hodně chybělo. Stejný problém jsem měla s královnou Nadou (Umulisa Gahiga), jejíž příběh by byl podle mě taky zajímavější z její strany. Chápu, že ji použili, aby ukázali, jak se Morpheus mění, ale vzhledem k faktu, že ten až do své smrti dělal všechno jen pro svůj dobrý pocit, to stejně vyznělo do prázdna. Jinými slovy, byla to jedna z těch věcí, o které všichni pořád mluví, ale děj ji nikdy (efektivně) nereflektuje, a tím pádem úplně zbytečně pro ni obětovali celou řadu zajímavých postav.
To mě přivádí k Lucienne (Vivienne Acheampong), která podle mě nikdy nedostala tolik prostoru, který si zasloužila, a Hobovi Gadlingovi (Ferdinand Kingsley), který pro změnu nedostal tolik prostoru, kolik by se mi líbilo. To stejné platilo pro nové postavy, jako byla Nuala (Ann Skelly), jejíž cesta za emancipací mi připadala, jako by ji do scénáře vždycky někdo narychlo dopsal potom, co Nuala splnila svůj úkol dějového prostředku, a Lyta (Razane Jammal), která mě tady sice bavila víc než v první řadě, ale vzhledem k té zásadní roli, kterou v příběhu sehrála, měla podle mě dostat mnohem víc prostoru. To samé nakonec platí i pro Daniela: jeho a Lytina společná scéna v A Tale of Graceful Ends byla jediná, která mě na celé druhé řadě skutečně dojala, a jak jsem psala výš, myslím si, že kdyby dali jeho inkarnaci Dreama víc prostoru, ta řada mohla být fakt dobrá.
A ten prostor tam byl, stačilo upustit od scén s Johannou Constantine (Jenna Coleman), která byla stejně afektovaná jako v první řadě, druhým Corinthianem (Boyd Holbrook), který nějakým zázrakem postrádal všechno kouzlo toho prvního, a jejich trapné instalásky (která tam podle mě byla jen, aby měli zadní vrátka pro nějaký policejní procedurál s těmi dvěma v hlavní roli), a hned tam byl prostor pro postavy, které byly na rozdíl od těchto pro děj skutečně důležité. O chlup lepší to bylo s Lady Constantine, která pro mě docela fungovala až do chvíle, kdy než i jí mermomocí nacpali instalásku k Orpheovi, pro kterou tam nebyl ani základ, ani důvod, a podle mě tam byla jen, protože kdokoliv to psal si buď nedovedl představit, že se ženská zápletka nemusí točit kolem milostné lásky či její absence, nebo se tam zoufale snažil naroubovat zápletku z předlohy, kterou prostě neměl čas odvyprávět efektivně. Tak jak tak je to škoda, Jenna Coleman je dobrá herečka a tady byla úplně vyplýtvaná. A nebyla jediná, Indya Moore (Wanda Mannering) taky podle mě nedostala prostor, který si zasloužila.
Existovala prakticky jen jedna věc, na kterou jsem se do druhé řady vyloženě těšila, a to byl zbytek Endless rodinky. Moje favoritka vždycky byla a vždycky bude Death (Kirby Howell-Baptiste), takže bonusová epizoda byla prakticky dělaná pro mě a její konec byla jediná další věc, která mě na celé řadě dojala. Desire (Mason Alexander Park), Despair (Donna Preston) a Destiny (Adrian Lester) byli víceméně do počtu, což mě, přiznám se, nepříjemně překvapilo, ale Delirium (Esmé Creed-Miles) mě docela bavila. Destruction (Barry Sloane) byl sám o sobě celkem fajn, ale nejvíc se mi líbila jeho scéna s novým Dreamem, a upřímně si myslím, kdyby to byl Daniel, kdo se vydal s Delirium Destruction hledat, a postupně se třeba seznamoval s ostatními sourozenci v zápletkách, které se týkají jejich sféry vlivu, byla by řada mnohem lepší. Time (Rufus Sewell) a Night (Tanya Moodie) měli sice každý po jedné scéně, ale i tak to stačilo, aby člověk pochopil, proč jsou všichni Endless takoví™. (Taky mě až iracionálně potěšilo znovu vidět Jennu Coleman a Rufuse Sewella v jednom projektu, docela se divím, že nikdo na AO3 nepřišel s žádnou AU.)
Spoustu postav jsem v recenzi vynechala, protože úplně upřímně, seriál jich má a vždycky měl příliš, a pokud jsem nezmínila, nevzbudily ve mně žádné emoce. Stejně tam nemá smysl vypisovat můj názor na jednotlivé epizody, nakonec řada se snažila o jakous takous dějovou pospolitost, byť ne moc úspěšně, a z textu výš je celkem jasné, co se mi celkem líbilo a co ne.
Na závěr tedy jenom zmíním, že kdybych druhou řadu The Sandman neviděla, prakticky o nic bych nepřišla, a to je fakt škoda. Navíc se nemůžu ubránit pocitu, že to není vina zdrojového materiálu.