_______
“A puppet is free as long as she likes her strings.”
 |
| zdroj: imdb.com |
The Girlfriend Experience je jeden z těch seriálů, u kterých nikdy nevím, jestli má smysl na novou řadu čekat nebo ne. Věděla jsem, že se něco chystá, ale upřímně už jsem ani nečekala, že k tomu ve světě s Covidem čtyři roky po poslední řadě vůbec dojde, takže jsem premiéru samozřejmě propásla a dohnala to až teď. Přistupovala jsem k tomu trochu skepticky, u antologií člověk nikdy neví, co čekat, a obsazení mě zrovna neuhranulo. O to příjemněji jsem ale byla překvapená a můžu upřímně říct, že tohle byla podle mě zatím nejzajímavější řada.
Iris (Julia Goldani Telles) se od předchozích hrdinek lišila tím, že ji do světa prostituce nepřivedla nuda a existenční bezprizornost jako v případě Christine, nutnost jako v případě Brie nebo... cokoliv se dělo u Anny (je to roky a vzpomínky jsou zmatené a neatraktivní zároveň), ale touha po vědění. Přiznávám, že ze začátku jsem to viděla jako trošku chatrný oslí můstek, jak propojit děj s tématem seriálu, ale postupem času to dávalo větší a větší smysl - zkrátka a dobře zafungovalo to. Julia Goldani Telles ve mně dopředu budila obavy, protože mi roky pila krev v The Affair - záměrně říkám ona a ne její postava, protože mi přišlo, že přehrává - ale tady mě docela bavila s výjimkou scén, kdy měla být Iris povýšená či ukazovat kontrolu nad situací, tam zapadala do té známé spratkovitosti a působila trochu ochotnicky. I tak to ale bylo mnohem, mnohem lepší, než jsem čekala.
Irisina rodinná situace s otcem (Charles Edwards), který trpí Alzheimerem, a sestrou (Jemima Rooper), která se o něj stará, se na začátku zdála trochu navíc, ale jakmile se začala řešit dědičnost choroby a možná identifikovatelnost dědičných markerů, byla to jiná písnička. V konečném důsledku to bylo dobře časované, krásně to kráčelo s hlavním dějem - především protože na konci se to ukáže jako poměrně zásadní prvek Irisina jednání - a udělalo to Iris, která uměla být chvílemi díky svému analytickému mozku docela robotická, dokonale lidskou.
Z Irisiných klientů nemám koho vypíchnout, všichni mi přišli nějakým způsobem odpudiví, a to stejné s Irisinými nadřízenými a kolegy s výjimkou Hirama (Armin Karima), který měl být podle mě takovou kotvou v realitě a je škoda, že ho nevyužili víc. Z vedelejších postav bych vypíchla jenom Liefa (Peter Guinness), mám ráda tyhle spolehlivé, nenápadné, galantní moudré muže, a překvapivě mě bavila i Tawny (Alexandra Daddario) v těch zhruba dvou scénách, ve kterých byla, hlavně protože to bimbo Alexandře Daddario slušelo a celkem i odpovídalo jejím schopnostem.
Ten "hi-tech" úhel mě bavil hodně, rizika stále se zdokonalujících technologií - hlavně v odvětví umělé inteligence - a jejich komercializace jsou hodně aktuální téma a zápletka v tomto ohledu rozhodně vybízela k zamyšlení. S tím šly ruku v ruce lokace a kulisy, které silně zaváněly předapo kyberpunkem a to mám fakt ráda. Děj měl super tempo a individuální epizody správný poměr jednotlivých liní s výjimkou The Embrace, která mi přišla trochu zmatená a trochu moc se soustředila na ten VR sex klub, který byl víc o kulisách a efektech než o ději.
Celkově mi série uběhla rychle, sjela jsem to nadvakrát a k té pauze se prakticky donutila, jak mě to bavilo. Jak jsem psala výš, podle mě to byla zatím nejlepší řada a můžu doporučit i těm, které seriál zatím nepřesvědčil; jedna řada na druhou nenavazuje a jestli tam byly nějaké "easter eggs" k předchozím, nevšimla jsem si jich. Za mě příjemně strávené dva večery.
Iris (Julia Goldani Telles) se od předchozích hrdinek lišila tím, že ji do světa prostituce nepřivedla nuda a existenční bezprizornost jako v případě Christine, nutnost jako v případě Brie nebo... cokoliv se dělo u Anny (je to roky a vzpomínky jsou zmatené a neatraktivní zároveň), ale touha po vědění. Přiznávám, že ze začátku jsem to viděla jako trošku chatrný oslí můstek, jak propojit děj s tématem seriálu, ale postupem času to dávalo větší a větší smysl - zkrátka a dobře zafungovalo to. Julia Goldani Telles ve mně dopředu budila obavy, protože mi roky pila krev v The Affair - záměrně říkám ona a ne její postava, protože mi přišlo, že přehrává - ale tady mě docela bavila s výjimkou scén, kdy měla být Iris povýšená či ukazovat kontrolu nad situací, tam zapadala do té známé spratkovitosti a působila trochu ochotnicky. I tak to ale bylo mnohem, mnohem lepší, než jsem čekala.
Irisina rodinná situace s otcem (Charles Edwards), který trpí Alzheimerem, a sestrou (Jemima Rooper), která se o něj stará, se na začátku zdála trochu navíc, ale jakmile se začala řešit dědičnost choroby a možná identifikovatelnost dědičných markerů, byla to jiná písnička. V konečném důsledku to bylo dobře časované, krásně to kráčelo s hlavním dějem - především protože na konci se to ukáže jako poměrně zásadní prvek Irisina jednání - a udělalo to Iris, která uměla být chvílemi díky svému analytickému mozku docela robotická, dokonale lidskou.
Z Irisiných klientů nemám koho vypíchnout, všichni mi přišli nějakým způsobem odpudiví, a to stejné s Irisinými nadřízenými a kolegy s výjimkou Hirama (Armin Karima), který měl být podle mě takovou kotvou v realitě a je škoda, že ho nevyužili víc. Z vedelejších postav bych vypíchla jenom Liefa (Peter Guinness), mám ráda tyhle spolehlivé, nenápadné, galantní moudré muže, a překvapivě mě bavila i Tawny (Alexandra Daddario) v těch zhruba dvou scénách, ve kterých byla, hlavně protože to bimbo Alexandře Daddario slušelo a celkem i odpovídalo jejím schopnostem.
Ten "hi-tech" úhel mě bavil hodně, rizika stále se zdokonalujících technologií - hlavně v odvětví umělé inteligence - a jejich komercializace jsou hodně aktuální téma a zápletka v tomto ohledu rozhodně vybízela k zamyšlení. S tím šly ruku v ruce lokace a kulisy, které silně zaváněly předapo kyberpunkem a to mám fakt ráda. Děj měl super tempo a individuální epizody správný poměr jednotlivých liní s výjimkou The Embrace, která mi přišla trochu zmatená a trochu moc se soustředila na ten VR sex klub, který byl víc o kulisách a efektech než o ději.
Celkově mi série uběhla rychle, sjela jsem to nadvakrát a k té pauze se prakticky donutila, jak mě to bavilo. Jak jsem psala výš, podle mě to byla zatím nejlepší řada a můžu doporučit i těm, které seriál zatím nepřesvědčil; jedna řada na druhou nenavazuje a jestli tam byly nějaké "easter eggs" k předchozím, nevšimla jsem si jich. Za mě příjemně strávené dva večery.
“People's personal experience of what turns them on, it's not about what they want but how they're feeling about it in the moment. The object of desire is a foil.”
“Not getting what we want is the easy part. Desire, once met, will be succeeded by another desire. Once we get what we want, we want something else.”
