Shame (2011)

Some people fuck up all the time.

zdroj: imdb.com

IMDb. Přiznám se, že k Shame mě nejprve přilákalo téma a pak Michael Fassbender, na kterého už jsem si stihla vyvinout slušný crush, ale nakonec mě film zaujal sám od sebe. Nevím tak úplně, co jsem vlastně čekala, ale dostala jsem něco úplně jiného, co na mě silně zapůsobilo. Po dlouhé době jsem se nepodívala na hodiny a ani nepřemýšlela, co si pustím potom, místo toho jsem se na to šla vyspat. Celkový efekt se dá připodobnit k Requiem for a Dream, po kterém mě kdysi přešla chuť na drogy. Po Shame mě včera večer přešla jakákoli nadrženost.

Výše zmíněný Michael Fassbender (Brandon) dostal prostor k docela jemnému herectví v ne zrovna líbivé roli, kdy jsem se musela rozhodnout, jestli ho odsoudit, nebo s ním cítit, a musela jsem prostě přemýšlet nad tím, kolik z toho zavinila jeho lehce deviantní přirozenost a kolik mohl ovlivnit sám. Pak je tu samozřejmě ta obligátní řečnická otázka, jestli fakt, že je něco uznáváno jako deviace znamená, že to skutečně není normální, ale já razím zásadu, že posedlost je vždycky nemoc a že když vědomě ubližujeme ostatním, není s námi něco v pořádku, takže ne, pro mě nebyl Brandon normální a chvílemi se jevil jako pěkný osel.

Postava Sissy (Carey Mulligan) mě mátla. Přišlo mi, že z toho filmu jsem prostě nevěděla dost na to, abych si v tom jejich vztahu mohla udělat pořádek a pořádně ho pochopit, ale jen mě to celé utvrdilo v tom, že oba dělali něco špatně. Co, na to jsem nebyla schopná ukázat prstem. (A New York, New York bylo brilantní a ty šaty, ve kterých to Sissy zpívala, taky.)

Celkově to byl pro mě hodně povedený film v tom, že mě donutil hodně přemýšlet a vyvolal ve mně hlubokou reakci, ale zároveň pro mě byl i něco jako výše zmíněný Requiem for a Dream, nebo Closer - to znamená filmy, které jsem viděla jednou či dvakrát a vůbec se mi nelíbí ty negativní emoce, které to ve mně vyvolává, takže se jim nadále hodlám vyhýbat.