_______
There's no happy endings, not here and not now, / this tale is all sorrows and woes.
You might dream that justice and peace win the day, / but that's not how the story goes.
 |
| zdroj: imdb.com |
V obsazení podle mě nebyl jediný krok vedle. Neil Patrick Harris (hrabě Olaf) byl úžasně vybraný. Jeho teatrálnost byla trochu střídmější (což vzhledem k tomu, že jeho srovnání je Jim Carrey, není zase takový výkon), čímž byl mnohem víc hrozivý. Přestože na konci vždycky komicky selže a jeho převleky nemají oblafnout ani dětské čtenáře, ten děs, bezmoc a bezvýchodnost, které vzbuzuje v Baudelairech, jsou skutečné, a myslím, že je potřeba to z obrazovky cítit. Plus když hrál Olaf v The Miserable Mill Shirley, tak vzdal perfektní hold Joan Harris a nevěřím tomu, že to nebyl záměr.
Na začátku mě docela rozčilovala tak významná role Lemonyho Snicketa (Patrick Warburton), ale pak jsem si uvědomila, že to hrozně srovnávám s filmem a že v těch knížkách je přesně tak významný, protože je vypráví v první osobě. Začala jsem si užívat, jak je pěkně zakomponovaný do děje a vlastně mě začal bavit. (Nemůžu si ale pomoct a jsem si téměř jistá, že se tvůrci maximálně inspirovali Donem Draperem, když ho vytvářeli.)
S Baudelairy jsem taky hodně spokojená. Malina Weissman (Violet) se mi líbí, jen mi přišlo, že hledali spíš někoho jako Emily Browning než někoho jako v ilustracích, a trochu mě to zarazilo. (Ale nevadí mi to.) Louis Hynes (Klaus) je taky okay. Klaus mě nikdy jako postava moc nebral, takže ani nejsem moc náročná, když na něj přijde. To samé Sunny (Presley Smith), tam mám prakticky výhrady jen k tomu stupidnímu fontu, s jakým se přepisují její hlášky.
K. Todd Freeman (Poe) hraje toho nekompetentního pitomce skvěle. Joan Cusack (soudkyně Strauss) je potěšení vždycky, Aasif Mandvi (strýček Monty) byl podle mě taky dobře vybraný, to samé Alfre Woodard (teta Josephine) a Catherine O'Hara (Georgina Orwell). Nejsem si jistá, kdo je Jacquelyn (Sara Canning) a jsem si téměř jistá, že v knížkách byly děti na všechno samy, ale zas tak moc mi nevadila, přiznám se.
Nejvíc mě ale dostali s postavami Cobie Smulders a Willa Arnetta. Přesně jsem jim sedla na lep a když se poprvé objevili, byla si jistá, že jsou Beatrice a Bertrand Baudelaire a neumřeli při požáru. To samozřejmě měnilo celou atmosféru děje, protože to najednou nebylo o tom, jak si děti poradí na světě samy, ale kdy už se setkají s rodiči. A co hůř, pokud to tak bylo, tak by se buď máma nejmenovala Beatrice nebo by stejně nakonec umřeli, aby Snicket mohl pro Beatrici truchlit. Nějak jsem se s tím ale srovnala. A pak, v sedmé epizodě, přišla další pecka. Na chvilku mě zamrzelo, že je zase všechno jinak, ale seriál tak zůstal věrný předloze a perfektně tím uvedli na scénu Quagmireovy sirotky a navnadili mě na druhou řadu. (I když mě trochu mrzí, že Cobie Smulders není Violetina máma, a že už je tam s Willem Arnettem asi neuvidíme, byli skvělí.)
Knížky jsem četla tak dlouho zpátky, že nedokážu posoudit přesnost adaptace, ale je mi to celkem jedno. Atmosféra funguje, kostýmy a kulisy jsou luxusní, (občas se tam zpívá) a nemohla jsem se dočkat každé další epizody, takže za mě naprostá spokojenost a velké doporučení všem. Upřímně doufám, že stihnou udělat všechny knížky a hlavně že to nebudou uměle natahovat. A už chci další řadu.