_______
“Scientists now theorize an infinite number of dimensions outside our own. Einstein said past, present, and future are all a stubbornly persistent illusion. And are you waking up to that illusion? Now, while things fall apart, are you starting to see them clearly? And at the end of all things... are you awakening to what you withheld? Did you confuse reacting with feeling? Did you mistake compulsion for freedom? And even so... Did you harden your heart against what loved you most?
Oh, sweetheart.
Did you think you could just go on and never once have to look back?”
 |
| zdroj: imdb.com |
Mahershala Ali (Wayne Hays) i Stephen Dorff (Roland West) byli skvělí - fakt, že si zahráli jednu postavu ve třech různých životních situacích byl super a bylo vidět, že se z toho oba herci snažili vytěžit co nejvíc. Mahershala Ali měl navíc tu část s demencí, která byla hodně dobře zahraná a závěr finále (pokud si ho vykládám správně) mi zlomil srdce.
Kdo mě ale skutečně zaujal byla Carmen Ejogo (Amelia Reardon) - zbystřila jsem pokaždé, když byla Amelia na scéně, byla to jediná postava, která se mě skutečně dotkla. Carmen Ejogo mě navíc zaujala už v The Girlfriend Experience, takže jsem byla ráda, že ji můžu vidět v jiné roli.
Z dalších rolí mě potěšila Mamie Gummer (Lucy Purcell), dala si tu socku úplně skvěle. Co se týče zápletky - tam, kde jsem nebyla zmatená, byla vlastně docela působivá, ale řekla bych, že mi to prostě nesedlo. Nemohla jsem se přimět, aby mě zajímalo, co se s Julii slutečně stalo, což byl trochu problém.
Pokud bude další řada, bude hodně záležet na obsazení, jestli do toho půjdu.
Wouldn’t that be a story worth telling?
Wouldn’t that be a story worth hearing?”