 |
| zdroj: mestskadivadlaprazska.cz |
Navzdory té neprůstřelné taktice jsem ale od Pana Polštáře nějaká očekávání přece jen měla, protože jsem se v týdnu před představením mimoděk dozvěděla, že jeho autorem je Martin McDonagh, z jehož pera pochází jeden z mých nejoblíbenějších vánočních filmů In Bruges a Seven Psychopaths, které si musím zopakovat. Šla jsem do toho s očekáváním, že to plné černého humoru a hodně dobré. A po dlouhé době zážitek odpovídal očekáváním.
Hned při prvním pohledu na kulisy, které se po celou dobu představení neměnily, jsem věěla, že budu na správném místě. Miluju práci s minimalistickým jevištěm, kde jedna stěna plní funkci tří dalších kulis a které krásně dolaďují atmosféru, aniž by rušily od děje, a tady to rozhodně fungovalo. To stejné platí pro kostýmy, které se spíš vrstvily, než aby se herci převlékali (s jednou pochopitelnou výjimkou) a byť byly spíš symbolické než doslovné, pro mě stejně fungovaly, hlavně protože mám tento styl ráda.
Příběh jako takový na mě zafungoval prakticky od první věty. Dávkování informací bylo super načasované, pravda lezla na povrch pěkně pomalu, ale ne tak pomalu, abych se začala nudit nebo příběh předběhla. Na začátku jsem měla trochu strach s tím množstvím povídek, ale každá měla nakonec svůj účel a zapadla do skládačky. Zvrat se zeleným prasátkem jsem měla čekat, protože byl na základě vnitřní logiky hry zcela jasný, ale v tu chvíli už jsem úplně akceptovala beznaděj příběhu a dostali mě. Konec mě dojal - zase jednou jsem v hledišti brečela - a navzdory všemu jsem odcházela tak nějak povznesená.
Je ale fér zmínit, že když jsem děj hry převyprávěla mámě, označila ho jako čistě depresivní, a to ten příběh jako takový byl a je na to třeba myslet. Na druhou stranu je to ale tak skvěle vygradované a zahrané, že nešlo než z divadla neodejít s fantastickým zážitkem. Můžu vřele doporučit.