_______
“You thought I was your hero? I'm not. I always play dirty, and I never fight fair. The only side I'm on is my own, and the only place I'll lead you is off a cliff. So do not put me on a pedestal, because I will burn it down.”
2.05 Hyde and Woe Seek - 2.06 Woe Thyself - 2.07 Woe Me the Money - 2.08 This Means Woe
 |
| zdroj: justwatch.com |
Ach jo. Od začátku jsem se netajila s tím, že byť má Wednesday svoje klady, Addamsova rodina to není, a jelikož jsem stejně poněkud přerostla cílovku seriálu, byla jsem připravená nechat to jít. Pak se ale objevily zprávy o obsazení Billie Piper (Isadora Capri) a Lady Gaga (Rosaline Rotwood), na které jsem se jako absolutní amatér chytila, a neštěstí bylo na světě. Jinými slovy, měla jsem Wednesday nechat jít. (Ano, tahle recenze je dlouhá, a ne, není to dobře.)
Začnu aspektem, který mě na druhé řadě překvapil asi nejvíc, což byla úzká návaznost na první řadu. Normálně bych za to byla ráda, dobrý seriál by měl mít kontinuitu, ale tady byla mezi oběma řadami prodleva skoro tři roky. Neexistoval důvod, proč museli recyklovat záporáky z první řady do zápletky, která by jako úplně nový příběh byla o dost zajímavější. To jediné, s čím mě skutečně potěšili, byl odchod Xaviera (Percy Hynes White) – i když to bohužel nebylo kreativní rozhodnutí – což zlikvidovalo ten úmorný milostný „trojúhelník“ a výsledné konfrontace Wednesday (Jenna Ortega) a Tylera (Hunter Doohan) to podle mě udělalo mnohem stravitelnější.
Co se týče hlavní zápletky, tedy Wednesdayiny předtuchy, že Enid (Emma Myers) její vinou zemře, tu pro mě úplně zabilo provedení. Nebylo to nic nového, Wednesday od začátku trpěla syndromem příliš mnoha postav, vedlejších zápletek a nudné vaty, ale docela mě to mrzelo, protože Jenna Ortega umí emocionální Wednesday fakt dobře a Enid je jedna z mála lidí, vůči kterým emoce projevuje, takže to mělo obrovský potenciál, který se z většiny utopil v balastu. Nejlíp je to vidět na This Means Woe, kdy se Enid pro Wednesday prakticky obětuje, a na nikoho to nemá žádný emocionální dopad, protože zápletka je příliš rozmělněná a pohybuje se od scény ke scéně tak rychle, že se nad tím nikdo – postavy ani diváci – nestihnou pořádně zamyslet. Skutečně mě bavilo jenom Woe Thyself, protože mám slabost pro zápletky s výměnou těl a ty možnosti, které to hercům dává, a přišlo mi, že Jenna Ortega a Emma Myers si to docela užily.
Jediné dvě vedlejší zápletky, které byly podle mě na místě, byly Biančina (Joy Sunday) máma (Gracy Goldman) a Wednesdayina snaha získat kontrolu nad svými schopnostmi. Ta první byla super, protože dala prostor nejen Biance, která byla dějově podvyužitá už v první řadě, ale i Ajaxovi (Georgie Farmer) (o tom trapném pokusu o milostný „trojúhelník“ s ním, Enid a irelevantním týpkem, jehož jméno už jsem zapomněla, mluvit nebudeme) a jejich týmování se mi hrozně líbilo. Celá zápletka by byla o dost lepší, kdyby ji vyřešili sami a nečekali na Wednesday, až je spasí, ale to je něco, čemu jsem se upsala, když jsem si to pustila, takže se můžu zlobit jenom sama na sebe. Ta druhá mě bavila hlavně díky Larisse Weems (Gwendoline Christie), s jejíž smrtí se podle mě v první řadě unáhlili, a tady bylo krásně vidět proč.
Ten zbytek byl prostě bordel. Pugsley (Isaac Ordonez) je tupý tím způsobem, kdy už není ani neškodný, ani roztomilý, a žádnou jinou vlastnost bohužel nemá, takže tam jsem se neměla čeho chytit. Navíc mi přišel hlavně v první půlce docela krutý, což není vlastnost, kterou jsem si s Addamsovou rodinou historicky spojovala a vyloženě mi tam vadila. Agnes DeMille (Evie Templeton) by mě i bavila, hlavně protože byla skvěle obsazená, ale bohužel byla spíš dějovým hybatelem než vlastní postavou a je to škoda, zvlášť ve scénách s Enid měla skutečný potenciál. To stejné platí pro Isadoru Capri (Billie Piper), na kterou jsem se hodně těšila, protože miluju Billie Piper, ale dostala jsem zmateně napsanou vějičku, jejíž nejzajímavější aspekt byl použitý jako cliffhanger, na jehož rozuzlení rozhodně čekat nebudu.
Ten samý problém jsem měla se záporáky. Barry Dort (Steve Buscemi) byl super obsazený, ale představit nám vůdce kultu a degradovat ho na obyčejného podvodníčka byla hrozná škoda. Isaac Night (Owen Painter) měl fantastický potenciál; se šíleným vědcem se dá dělat prakticky cokoliv, takže jsem byla docela v šoku, že se rozhodli využít ho pro zbytečnou zápletku s recyklovanými postavami. Zvrat s Věcí (Victor Dorobantu) byl na papíře dobrý, ale gradace k němu byla podle mě docela odfláknutá. Judi Spannagel (Heather Matarazzo) byla předmět jednoho z těch „šokujících“ zvratů, který odhalí každý, pro koho není Wednesday prvním seriálem, který kdy viděl, aleLilly Heather Matarazzo jsem dlouho nikde neviděla a udělala mi radost.
Ten největší průser byl – ostatně stejně jako v první řadě – sama Addamsova rodina. První řada se ještě dala omluvit tím, že ten seriál není přímo o nich, ale to tady padá, protože zaprvé, celá rodina byla nacpaná do hlavní zápletky, a zadruhé, ten seriál na starší adaptace neustále poukazuje, ať už obsazením Christophera Lloyda (Orloff), chobotnicí na Wednesdayině posteli doma, plakátem k řadě a s tím souvisejícím začátkem Hyde and Woe Seek (ten název je jak mozková mrtvice ve verbální formě) nebo jednou z mých nejoblíbenějších hlášek z The Addams Family („We gladly feast on those who would subdue us.“), kterou Wednesday vzápětí označí za „shallow, rabble-rousing diatribe“, jenom aby následující vteřiny vypustila z pusy něco, co se dá označit jen jako klišoidní motto každého pubertálního edgelorda (viz úvod této recenze). Jsem absolutně konsternovaná přesvědčením tvůrců Wednesday, že produkují něco hodnotnějšího než jejich předchůdci; za celé dvě řady jsem v tom seriálu neviděla ani neslyšela nic, co by mělo aspoň zlomek poetičnosti nebo atmosféry většiny předchozích adaptací, a z tohoto přístupu asi chápu proč.
Zkrátka a dobře, ten seriál se snaží být novou adaptací Addamsovy rodiny, ne že ne, a jako takovou ho budu kritizovat. U první řady jsem měla na mušce hlavně Morticii (Catherine Zeta-Jones) a musím říct, že tady se trochu zlepšili. Catherine Zeta-Jones sice svou afektovaností stále připomíná halloweenkou masku – (nad)přirozenost Carolyn Jones, Anjelicy Huston a Charlize Theron jí prostě chybí – ale vizuálně byla mnohem přirozenější. Největší průser byl tentokrát scénář: dát jí do pusy repliky jako vystřižené ze Ženatého se závazky („Control is often an illusion. Like I let your father believe he’s in charge of this family.“) a nechat ji nepoznat, že si Wednesday a Enid vyměnily těla, byly politováníhodné volby, které pro mě tu postavu totálně zabily.
S Gomezem (Luis Guzmán) jsem měla stejný problém: podle Wednesday je to tupec, který si s Pugsleyim půjčuje jednu jedinou mozkovou buňku, a bez Morticie si ani nevytře zadek. Hezky je to ilustrované v This Means Woe: Gomez je prakticky jádrem celé zápletky s Isaacem, ale sám sedí na zadku a čeká, až jedno jeho pubertální dítě zachrání to druhé. Děj to omlouvá tím, že Gomez nemá žádné nadpřirozené schopnosti a nemá tedy jak pomoct, ale schopnosti Morticie s Wednesday se skládají ze zmrznutí na místě a zvrácení hlavy nazad, což je při boji zblízka úplně na prd, ostatně jak jsme sami v epizodě viděli. A tohle je přesně ten důvod, proč to pro mě jako Addamsova rodina nefunguje. V předchozích adaptacích jsou si Morticia a Gomez ve všech ohledech rovní a ačkoliv jsou úplně mimo (až šílení), nejsou hloupí. A nejhorší na tom je, že tvůrci Wednesday ví, jak tu udělat dobře – s Festerem (Fred Armisen), tedy stejně ikonickou postavou, a Hester Frump (Joanna Lumley), prakticky novou postavou, jim to šlo víc než obstojně – a o to víc je to frustrující.
Závěrem musím zmínit další dvě bolístky, které mě během sledování zaujaly: zaprvé, na té škole neprobíhá žádná výuka – jestli tam za celou řadu byla jedna jediná scéna, kde to aspoň vypadalo, že se někdo něco učí, bylo to moc – což mě spolu s Call of the Woe nutí myslet si, že Nevermore existuje jen pro svou podobnost s Hogwarts a není nic jiného než marketing. A zadruhé, proč jsou fotky (a nejspíš i ten obraz) Wednesday hned v Here We Woe Again AI generované? Že to dělají malé firmičky s omezeným marketingovým rozpočtem je jedna věc, ale Netflix? Víc než trapné. Za téhle situace se mi už ani nechce vypíchnout tu loutkovou animaci ve stejné epizodě, která jediná působila skutečně burtonovsky, protože jim nevěřím, že je to poctivá animace a ne slop vyblitý chatbotem, do kterého někdo nalil Burtonovu dřívější tvorbu.
Celkově jsem od druhé řady Wednesday nic nečekala a stejně jsem byla zklamaná. A není to, protože nejsem cílovka – to nejsem u většiny animáků a stejně mě baví – je to, protože ten seriál prostě není dobrý. A nebyl by ani, kdyby neprznil Addamsovu rodinu, stačí si jen spočítat, kolik postav tam násilně (a často velmi surově) zemřelo, aniž by na to hlavní postavy jakkoliv reagovaly, a začít se ptát proč. Wednesday není příběh, jsou to jen prázdné hýbající se obrázky pro lidi, co se na seriály nedívají, ale pouštějí si je jako kulisu pro scrollování na telefonu, a Burton tomu dělá jenom marketing. A nikdy to nebude lepší, naopak.
A tím jsem s tím hotová. Slavnostně přísahám, že na třetí řadu se utáhnout nedám, ani kdyby měla sebelepší obsazení. To jim totiž stejně k ničemu nebude.
Začnu aspektem, který mě na druhé řadě překvapil asi nejvíc, což byla úzká návaznost na první řadu. Normálně bych za to byla ráda, dobrý seriál by měl mít kontinuitu, ale tady byla mezi oběma řadami prodleva skoro tři roky. Neexistoval důvod, proč museli recyklovat záporáky z první řady do zápletky, která by jako úplně nový příběh byla o dost zajímavější. To jediné, s čím mě skutečně potěšili, byl odchod Xaviera (Percy Hynes White) – i když to bohužel nebylo kreativní rozhodnutí – což zlikvidovalo ten úmorný milostný „trojúhelník“ a výsledné konfrontace Wednesday (Jenna Ortega) a Tylera (Hunter Doohan) to podle mě udělalo mnohem stravitelnější.
Co se týče hlavní zápletky, tedy Wednesdayiny předtuchy, že Enid (Emma Myers) její vinou zemře, tu pro mě úplně zabilo provedení. Nebylo to nic nového, Wednesday od začátku trpěla syndromem příliš mnoha postav, vedlejších zápletek a nudné vaty, ale docela mě to mrzelo, protože Jenna Ortega umí emocionální Wednesday fakt dobře a Enid je jedna z mála lidí, vůči kterým emoce projevuje, takže to mělo obrovský potenciál, který se z většiny utopil v balastu. Nejlíp je to vidět na This Means Woe, kdy se Enid pro Wednesday prakticky obětuje, a na nikoho to nemá žádný emocionální dopad, protože zápletka je příliš rozmělněná a pohybuje se od scény ke scéně tak rychle, že se nad tím nikdo – postavy ani diváci – nestihnou pořádně zamyslet. Skutečně mě bavilo jenom Woe Thyself, protože mám slabost pro zápletky s výměnou těl a ty možnosti, které to hercům dává, a přišlo mi, že Jenna Ortega a Emma Myers si to docela užily.
Jediné dvě vedlejší zápletky, které byly podle mě na místě, byly Biančina (Joy Sunday) máma (Gracy Goldman) a Wednesdayina snaha získat kontrolu nad svými schopnostmi. Ta první byla super, protože dala prostor nejen Biance, která byla dějově podvyužitá už v první řadě, ale i Ajaxovi (Georgie Farmer) (o tom trapném pokusu o milostný „trojúhelník“ s ním, Enid a irelevantním týpkem, jehož jméno už jsem zapomněla, mluvit nebudeme) a jejich týmování se mi hrozně líbilo. Celá zápletka by byla o dost lepší, kdyby ji vyřešili sami a nečekali na Wednesday, až je spasí, ale to je něco, čemu jsem se upsala, když jsem si to pustila, takže se můžu zlobit jenom sama na sebe. Ta druhá mě bavila hlavně díky Larisse Weems (Gwendoline Christie), s jejíž smrtí se podle mě v první řadě unáhlili, a tady bylo krásně vidět proč.
Ten zbytek byl prostě bordel. Pugsley (Isaac Ordonez) je tupý tím způsobem, kdy už není ani neškodný, ani roztomilý, a žádnou jinou vlastnost bohužel nemá, takže tam jsem se neměla čeho chytit. Navíc mi přišel hlavně v první půlce docela krutý, což není vlastnost, kterou jsem si s Addamsovou rodinou historicky spojovala a vyloženě mi tam vadila. Agnes DeMille (Evie Templeton) by mě i bavila, hlavně protože byla skvěle obsazená, ale bohužel byla spíš dějovým hybatelem než vlastní postavou a je to škoda, zvlášť ve scénách s Enid měla skutečný potenciál. To stejné platí pro Isadoru Capri (Billie Piper), na kterou jsem se hodně těšila, protože miluju Billie Piper, ale dostala jsem zmateně napsanou vějičku, jejíž nejzajímavější aspekt byl použitý jako cliffhanger, na jehož rozuzlení rozhodně čekat nebudu.
Ten samý problém jsem měla se záporáky. Barry Dort (Steve Buscemi) byl super obsazený, ale představit nám vůdce kultu a degradovat ho na obyčejného podvodníčka byla hrozná škoda. Isaac Night (Owen Painter) měl fantastický potenciál; se šíleným vědcem se dá dělat prakticky cokoliv, takže jsem byla docela v šoku, že se rozhodli využít ho pro zbytečnou zápletku s recyklovanými postavami. Zvrat s Věcí (Victor Dorobantu) byl na papíře dobrý, ale gradace k němu byla podle mě docela odfláknutá. Judi Spannagel (Heather Matarazzo) byla předmět jednoho z těch „šokujících“ zvratů, který odhalí každý, pro koho není Wednesday prvním seriálem, který kdy viděl, ale
Ten největší průser byl – ostatně stejně jako v první řadě – sama Addamsova rodina. První řada se ještě dala omluvit tím, že ten seriál není přímo o nich, ale to tady padá, protože zaprvé, celá rodina byla nacpaná do hlavní zápletky, a zadruhé, ten seriál na starší adaptace neustále poukazuje, ať už obsazením Christophera Lloyda (Orloff), chobotnicí na Wednesdayině posteli doma, plakátem k řadě a s tím souvisejícím začátkem Hyde and Woe Seek (ten název je jak mozková mrtvice ve verbální formě) nebo jednou z mých nejoblíbenějších hlášek z The Addams Family („We gladly feast on those who would subdue us.“), kterou Wednesday vzápětí označí za „shallow, rabble-rousing diatribe“, jenom aby následující vteřiny vypustila z pusy něco, co se dá označit jen jako klišoidní motto každého pubertálního edgelorda (viz úvod této recenze). Jsem absolutně konsternovaná přesvědčením tvůrců Wednesday, že produkují něco hodnotnějšího než jejich předchůdci; za celé dvě řady jsem v tom seriálu neviděla ani neslyšela nic, co by mělo aspoň zlomek poetičnosti nebo atmosféry většiny předchozích adaptací, a z tohoto přístupu asi chápu proč.
Zkrátka a dobře, ten seriál se snaží být novou adaptací Addamsovy rodiny, ne že ne, a jako takovou ho budu kritizovat. U první řady jsem měla na mušce hlavně Morticii (Catherine Zeta-Jones) a musím říct, že tady se trochu zlepšili. Catherine Zeta-Jones sice svou afektovaností stále připomíná halloweenkou masku – (nad)přirozenost Carolyn Jones, Anjelicy Huston a Charlize Theron jí prostě chybí – ale vizuálně byla mnohem přirozenější. Největší průser byl tentokrát scénář: dát jí do pusy repliky jako vystřižené ze Ženatého se závazky („Control is often an illusion. Like I let your father believe he’s in charge of this family.“) a nechat ji nepoznat, že si Wednesday a Enid vyměnily těla, byly politováníhodné volby, které pro mě tu postavu totálně zabily.
S Gomezem (Luis Guzmán) jsem měla stejný problém: podle Wednesday je to tupec, který si s Pugsleyim půjčuje jednu jedinou mozkovou buňku, a bez Morticie si ani nevytře zadek. Hezky je to ilustrované v This Means Woe: Gomez je prakticky jádrem celé zápletky s Isaacem, ale sám sedí na zadku a čeká, až jedno jeho pubertální dítě zachrání to druhé. Děj to omlouvá tím, že Gomez nemá žádné nadpřirozené schopnosti a nemá tedy jak pomoct, ale schopnosti Morticie s Wednesday se skládají ze zmrznutí na místě a zvrácení hlavy nazad, což je při boji zblízka úplně na prd, ostatně jak jsme sami v epizodě viděli. A tohle je přesně ten důvod, proč to pro mě jako Addamsova rodina nefunguje. V předchozích adaptacích jsou si Morticia a Gomez ve všech ohledech rovní a ačkoliv jsou úplně mimo (až šílení), nejsou hloupí. A nejhorší na tom je, že tvůrci Wednesday ví, jak tu udělat dobře – s Festerem (Fred Armisen), tedy stejně ikonickou postavou, a Hester Frump (Joanna Lumley), prakticky novou postavou, jim to šlo víc než obstojně – a o to víc je to frustrující.
Závěrem musím zmínit další dvě bolístky, které mě během sledování zaujaly: zaprvé, na té škole neprobíhá žádná výuka – jestli tam za celou řadu byla jedna jediná scéna, kde to aspoň vypadalo, že se někdo něco učí, bylo to moc – což mě spolu s Call of the Woe nutí myslet si, že Nevermore existuje jen pro svou podobnost s Hogwarts a není nic jiného než marketing. A zadruhé, proč jsou fotky (a nejspíš i ten obraz) Wednesday hned v Here We Woe Again AI generované? Že to dělají malé firmičky s omezeným marketingovým rozpočtem je jedna věc, ale Netflix? Víc než trapné. Za téhle situace se mi už ani nechce vypíchnout tu loutkovou animaci ve stejné epizodě, která jediná působila skutečně burtonovsky, protože jim nevěřím, že je to poctivá animace a ne slop vyblitý chatbotem, do kterého někdo nalil Burtonovu dřívější tvorbu.
Celkově jsem od druhé řady Wednesday nic nečekala a stejně jsem byla zklamaná. A není to, protože nejsem cílovka – to nejsem u většiny animáků a stejně mě baví – je to, protože ten seriál prostě není dobrý. A nebyl by ani, kdyby neprznil Addamsovu rodinu, stačí si jen spočítat, kolik postav tam násilně (a často velmi surově) zemřelo, aniž by na to hlavní postavy jakkoliv reagovaly, a začít se ptát proč. Wednesday není příběh, jsou to jen prázdné hýbající se obrázky pro lidi, co se na seriály nedívají, ale pouštějí si je jako kulisu pro scrollování na telefonu, a Burton tomu dělá jenom marketing. A nikdy to nebude lepší, naopak.
A tím jsem s tím hotová. Slavnostně přísahám, že na třetí řadu se utáhnout nedám, ani kdyby měla sebelepší obsazení. To jim totiž stejně k ničemu nebude.