 |
| zdroj: imdb.com |
IMDb. Mám slabost pro „good for her“ filmy, takže když mi přes feed přeběhlo Mārama, okamžitě jsem do toho šla. (A všechny ty filmy, co mi tu leží měsíce až roky, mi ukázaly prostředníček.) Tušila jsem, že to bude dobré, ale netušila jsem, jak moc (myslím, že jsem dokonce dvakrát nahlas zalapala po dechu) a konec mě uspokojil jako už dlouho nic.
Ariāna Osborne (Mārama / Te Haeata) byla naprosto uchvacující. Během filmu přecházela z hereckého minimalismu, kterým uměla předat vyloženě viscerální pocit strachu a nepohodlí (např. hned v první scéně s Coleem), do přímo duši očišťující zuřivosti. Když jsem sledovala její zdrcení a rozhořčení na večírku, došlo mi, jak málo ženám hlavně ve vizuálních médiích dovolujeme skutečně upřímné, intenzivní emoce, které mění hlas a zošklivují obličej.
Tím nechci říct, že by byla Ariāna Osborne ve kterékoliv části filmu ošklivá, naopak. Nejde si ale nepřipustit, že na ženy vyvíjíme tlak, aby vždy vypadaly dobře a v nikom nevzbuzovaly negativní emoce, což vede k tomu, že herečky krásně i pláčou, křičí bolestí apod. Mārama zaujalo opačný postoj; vyprávěly hlavně emoce, které nikdo nekrotil, a podle toho to na mě taky zapůsobilo.
Toby Stephens (Nathanial Cole) podal můj druhý nejoblíbenější výkon (a nikdo nebyl překvapený). Od chvíle, kdy Cole vstoupil na scénu, jsem věděla, že je s ním něco hluboce v nepořádku, a čím víc odhalovali intenzitu, s jakou fetišizuje Maory, tím víc jsem si byla jistá, že se blížíme k absolutně nechutnému odhalení. A nepletla jsem se. Cole byl takové hovado, až mi skoro nešlo ho sexuálně objektivizovat. Nebudu lhát, nakonec jsem to zvládla – Toby Stephens ve viktoriánském kostýmu je můj kryptonit už od Jane Eyre – ale pyšná na sebe nejsem. Naštěstí jakmile se oholil, byla jsem osvobozená.
Umi Myers (Peggy) měla méně prostoru, než jsem od Peggy čekala, ale byla dokonale přesvědčivá. Errol Shand (Jack Fenton) hrál hovado od pohledu a nemůžu ho, než pochválit, protože mi z něj bylo upřímně na blití. Mihi Te Rauhi Daniels (Hinemoana) a Turia Schmidt Peke (Arorangi) byly jako duchové překvapivě hmatatelné a líbilo se mi, že ačkoliv byly doslova jen hybatelky děje, působily jako skutečné postavy.
Co se týče děje, přiznám se, že jsem si nic moc dopředu nezjistila a na začátku jsem si říkala, jestli to nebude Jane Eyre s 80 % kolonialismu navíc (obsazení Tobyho Stephense tomu pocitu hodně pomohlo), ale Mārama je svůj vlastní, poctivě odvyprávěný příběh. Děj není lineární, vyžaduje od diváka, aby sledoval pozorně, ale nemate ho jen, aby ho zmátl, a na konci všechno krásně zapadne do sebe. Jediné, co mě trochu zarazilo, byly ty magické prvky, to bývá ve spojení s původními národy a kolonizací docela ožehavé, ale autor a režisér filmu Taratoa Stappard je napůl Maor, takže to nechám na něm.
Mārama můžu s čistým svědomím doporučit i lidem, co neholdují klasickým hororům, protože já mezi ně rozhodně patřím a tohle byl jeden z nejlepších filmových zážitků letošního roku. Škoda, že jsem film neviděla v kině.
Ariāna Osborne (Mārama / Te Haeata) byla naprosto uchvacující. Během filmu přecházela z hereckého minimalismu, kterým uměla předat vyloženě viscerální pocit strachu a nepohodlí (např. hned v první scéně s Coleem), do přímo duši očišťující zuřivosti. Když jsem sledovala její zdrcení a rozhořčení na večírku, došlo mi, jak málo ženám hlavně ve vizuálních médiích dovolujeme skutečně upřímné, intenzivní emoce, které mění hlas a zošklivují obličej.
Tím nechci říct, že by byla Ariāna Osborne ve kterékoliv části filmu ošklivá, naopak. Nejde si ale nepřipustit, že na ženy vyvíjíme tlak, aby vždy vypadaly dobře a v nikom nevzbuzovaly negativní emoce, což vede k tomu, že herečky krásně i pláčou, křičí bolestí apod. Mārama zaujalo opačný postoj; vyprávěly hlavně emoce, které nikdo nekrotil, a podle toho to na mě taky zapůsobilo.
Toby Stephens (Nathanial Cole) podal můj druhý nejoblíbenější výkon (a nikdo nebyl překvapený). Od chvíle, kdy Cole vstoupil na scénu, jsem věděla, že je s ním něco hluboce v nepořádku, a čím víc odhalovali intenzitu, s jakou fetišizuje Maory, tím víc jsem si byla jistá, že se blížíme k absolutně nechutnému odhalení. A nepletla jsem se. Cole byl takové hovado, až mi skoro nešlo ho sexuálně objektivizovat. Nebudu lhát, nakonec jsem to zvládla – Toby Stephens ve viktoriánském kostýmu je můj kryptonit už od Jane Eyre – ale pyšná na sebe nejsem. Naštěstí jakmile se oholil, byla jsem osvobozená.
Umi Myers (Peggy) měla méně prostoru, než jsem od Peggy čekala, ale byla dokonale přesvědčivá. Errol Shand (Jack Fenton) hrál hovado od pohledu a nemůžu ho, než pochválit, protože mi z něj bylo upřímně na blití. Mihi Te Rauhi Daniels (Hinemoana) a Turia Schmidt Peke (Arorangi) byly jako duchové překvapivě hmatatelné a líbilo se mi, že ačkoliv byly doslova jen hybatelky děje, působily jako skutečné postavy.
Co se týče děje, přiznám se, že jsem si nic moc dopředu nezjistila a na začátku jsem si říkala, jestli to nebude Jane Eyre s 80 % kolonialismu navíc (obsazení Tobyho Stephense tomu pocitu hodně pomohlo), ale Mārama je svůj vlastní, poctivě odvyprávěný příběh. Děj není lineární, vyžaduje od diváka, aby sledoval pozorně, ale nemate ho jen, aby ho zmátl, a na konci všechno krásně zapadne do sebe. Jediné, co mě trochu zarazilo, byly ty magické prvky, to bývá ve spojení s původními národy a kolonizací docela ožehavé, ale autor a režisér filmu Taratoa Stappard je napůl Maor, takže to nechám na něm.
Mārama můžu s čistým svědomím doporučit i lidem, co neholdují klasickým hororům, protože já mezi ně rozhodně patřím a tohle byl jeden z nejlepších filmových zážitků letošního roku. Škoda, že jsem film neviděla v kině.