_______
 |
| zdroj: imdb.com |
Plánovaný konec seriálu je vždycky hořkosladký - na jednu stranu je to věc, která mě bavila a je mi líto, že už jí víc nebude, na druhou stranu to ale pravděpodobně končí v tom nejlepším a je to poctivě uzavřené, což se zase tolika projektům nepoštěstí. Room 104 by sice už ze své podstaty nikdy neměl problém s neuzavřením příběhu, jelikož každá epizoda byla jeden uzavřený celek nesouvisející s ostatními, ale stejně jsem byla ráda, že měli čas a prostor rozplánovat si rozlučkovou sezónu tak, jak chtěli.
The Murderer pro mě nebylo nejsilnější epizodou, jednání protagonistky pro mě bylo naprosto nepochopitelné, ale centrální zápletka byla zajímavá; Star Time pro mě bylo úplně zapomenutelné v tom smyslu, že večer po nasledování jsem si doslova nepamatovala, o čem to bylo; Avalanche bylo hodně zajímavě zpracované a doplněné krásně emotivními hereckými výkony, docela silná epizoda; a Bangs mělo celkem standardní téma, ale výborné a nápadité provedení, hodně se mi líbilo.
Oh, Harry! mělo výborný nápad a sugestivní emoce, bavila jsem se hodně; The Hikers bylo docela drsně vygradované a se zápletkou jsem se až nepříjemně ztotožňovala (neexistuje žena, která by se nějak odchylovala od ideálu krásy a nebyla svým okolím trestaná za to, že se má i tak ráda, a gaslightovaná až do bodu nenávisti k sobě a ke svému tělu); Foam Party spadá do kategorie „co jsem to do sakra zase viděla“, ale bylo docela překvapivě atmosferické a sugestivní; a No Dice relativně předvídatelný příběh, ale Gary Cole a Linda Lavin ho dokonale prodali, bavila jsem se.
The Last Man mě hodně překvapilo, nečekala jsem ani muzikál, ani zpívajícího Kevina McKidda, ale hodně se mi to líbilo a fakt mě mrzí, že nejsou nikde písničky; The Night Babby Died byla výborná metafora pro neměnnost minulosti s výborným obsazením a skvělým scénářem (detaily o postavách a jejich sociálním postavení existovaly jen mezi řečí a působily dokonale nenásilně - to je úroveň psaní, na kterou aspiruju); Fur mělo super zvrat a milé poselství, byť ta animace nebyla zrovna dle mého gusta; a Generations mělo skvěle vymyšlenou zápletku s výborným tempem rozuzlení (nemluvě o té paralele s imigranty, o které se mluvilo v Check In With Mark Duplass, která příběhu dodává na palčivosti), prostě dokonalá tečka.
Celkově mi kromě kvality příběhů bude Room 104 chybět hlavně v tom, že žádný podobný povídkový seriál neznám, což je škoda, protože jeden zajímavý třicetiminutový příběh týdně napříč žánry bez nutnosti pamatovat si, co bylo před, je naprosto dokonalý relax. Do archivu to jde jako super projekt a jsem docela zvědavá, s čím přijdou Duplassovi příště.
The Murderer pro mě nebylo nejsilnější epizodou, jednání protagonistky pro mě bylo naprosto nepochopitelné, ale centrální zápletka byla zajímavá; Star Time pro mě bylo úplně zapomenutelné v tom smyslu, že večer po nasledování jsem si doslova nepamatovala, o čem to bylo; Avalanche bylo hodně zajímavě zpracované a doplněné krásně emotivními hereckými výkony, docela silná epizoda; a Bangs mělo celkem standardní téma, ale výborné a nápadité provedení, hodně se mi líbilo.
Oh, Harry! mělo výborný nápad a sugestivní emoce, bavila jsem se hodně; The Hikers bylo docela drsně vygradované a se zápletkou jsem se až nepříjemně ztotožňovala (neexistuje žena, která by se nějak odchylovala od ideálu krásy a nebyla svým okolím trestaná za to, že se má i tak ráda, a gaslightovaná až do bodu nenávisti k sobě a ke svému tělu); Foam Party spadá do kategorie „co jsem to do sakra zase viděla“, ale bylo docela překvapivě atmosferické a sugestivní; a No Dice relativně předvídatelný příběh, ale Gary Cole a Linda Lavin ho dokonale prodali, bavila jsem se.
The Last Man mě hodně překvapilo, nečekala jsem ani muzikál, ani zpívajícího Kevina McKidda, ale hodně se mi to líbilo a fakt mě mrzí, že nejsou nikde písničky; The Night Babby Died byla výborná metafora pro neměnnost minulosti s výborným obsazením a skvělým scénářem (detaily o postavách a jejich sociálním postavení existovaly jen mezi řečí a působily dokonale nenásilně - to je úroveň psaní, na kterou aspiruju); Fur mělo super zvrat a milé poselství, byť ta animace nebyla zrovna dle mého gusta; a Generations mělo skvěle vymyšlenou zápletku s výborným tempem rozuzlení (nemluvě o té paralele s imigranty, o které se mluvilo v Check In With Mark Duplass, která příběhu dodává na palčivosti), prostě dokonalá tečka.
Celkově mi kromě kvality příběhů bude Room 104 chybět hlavně v tom, že žádný podobný povídkový seriál neznám, což je škoda, protože jeden zajímavý třicetiminutový příběh týdně napříč žánry bez nutnosti pamatovat si, co bylo před, je naprosto dokonalý relax. Do archivu to jde jako super projekt a jsem docela zvědavá, s čím přijdou Duplassovi příště.
