_______
“You outgrew your gods and your nations, as we did. You left your training wheels behind and you made it to the stars. Your next hurdles are really no different. You simply must outgrow self. These abstractions that you inhabit for now: Captain, Explorer, Husband... Man... they are irrelevant when you become one with the cosmos.
And when you do... sculpting a universe will be as simple as blinking an eye.”
 |
| zdroj: imdb.com |
Nebudu lhát, nejsem zase tak moc nadšená z toho, že The Orville se z plnokrevného retro seriálu proměnil na typickou streamovací desetídílovku. Sezónám s méně epizodami (tedy těm, které tak byly od začátku plánované) se sice většinou nedá upřít větší hustota děje a lepší tempo, plus tady byly i (někdy výrazně) delší epizody, což zajistilo, že se nemuseli vzdát epizodního formátu nebo příběh až moc zjednodušovat, ale součást toho sentimentálního kouzla The Orville byla právě i ta vata a ta mi drobátko chyběla.
Z hlavních zápletek epizod jsem byla většinou nadšená a když ne to, tak aspoň nijak výrazně zklamaná, a kromě Unie vs. Kaylonů vs Krillů tam víceméně nebyla žádná delší zápletka, která by nebyla navázaná na postavy, takže se zaměřím spíš na ně. Než ale nevyhnutelně zabřednu do toho, co se mi nelíbilo, poznamenám, že jsem byla velmi příjemně překvapená, ke kolika starším dílům a hlavně postavám se vraceli, především s Teleyou (Michaela McManus) a cameem Alary (Halston Sage) ve finále mě hodně potěšili.
Nejslabší částí sezóny podle mě byla Charly Burke (Anne Winters), která mě nudila k slzám. Herečka buď přehrávala nebo byla blbě režírovaná, ta postava byla neskutečně afektovaná a cpali nám ji horem dolem. Byla to jedna z těch situací, kde scénáristé potřebují, abychom uvěřili, jak hrozně milovaná a důležitá postava (která se právě objevila) je, protože chtějí někoho obětovat a odmítají zabít někoho skutečně důležitého. Nejhorší na tom celém ale bylo, jak byla zvládnutá její sexualita: její skutečný vztah k Amandě (Amanda Joy Erickson) vytáhli jako nějaký "gotcha" moment proti Isaacovi (Mark Jackson), který ale nemá emoce a povaha vztahu mezi těmi dvěma pro něj nic nemění. Kromě toho, že mám obecně problém s tou "romantická láska je ta nejdůležitější forma lásky na světě" mentalitou a myslím si, že Amandina ztráta by byla úplně stejně palčivá a zničující, kdyby byly ty dvě "jen" přítelkyně, je tady taky ten fakt, že jsme v roce 2022 a snažit se publikum šokovat tím, že někdo není hetero, tak trochu ukazuje, že je někdo o dost míň inkluzivní, než si o sobě myslí. Kdyby jí místo toho napsali románek s nějakou ženou na palubě, měli by podklad pro mnohem silnější emoce při její ztrátě (já osobně bych cítila aspoň něco - kromě úlevy - protože bych se soustředila na bolest její partnerky) a aspoň trochu by tam rozředili to převažující hetero párování.
Což mě přivádí k druhé věci, která mi na této řadě vadila: to bylo to bizarní párování, které se ve většině případů objevilo jako blesk z čistého nebe a bylo hrozně na sílu. Nejhorší byly rozhodně ty scény Kelly (Adrianne Palicki) a Bortuse (Peter Macon), protože jsem mezi nimi zaprvé nikdy nic takového nevnímala a zadruhé to byl opět případ toho, kdy cpou romantické city někam, kde vůbec být nemusí: Kelly může být pro Topu (Imani Pullum) rodičovským vzorem a Bortusovi přítelem i bez toho, aby spolu spali. Jsem nesmírně vděčná, že to do konce řady pustili, a doufám, že už se k tomu nevrátí. Podobně překvapivé pro mě bylo párování Tally (Jessica Szohr) a LaMarra (J. Lee), kde jsem taky necítila zvlášť silnou chemii, ale tolik by mi to nevadilo, kdyby to nechali na úrovni komediální podzápletky o nezávazném flitru dvou fyzicky nekompatibilních lidí. Ty silné city, které si vyznávali, to podle mě trochu pokazily.
Celkově musím říct, že si nesmírně cením, jak se celá řada snažila vyrovnávat prostor, který jednotlivé hlavní postavy dostávaly - bylo vidět, že se snaží maximálně vytěžit, co mají, a bylo to super. Musím ale zmínit, že Ed (Seth MacFarlane) mi přišel trochu upozaděný a Kelly naopak hodně v popředí, ale možná je to jen tím, že některé epizody mě oslovily víc než jiné. Každopádně v jejich vztahu vznikala zajímavá dynamika, hlavně ve From Unknown Graves, kde Kelly komanduje Eda, a Midnight Blue, kde Ed vyjednává, zatímco Kelly je "v zákopech". (Ano, tou zajímavou dynamikou myslím femdom a ne, na AO3 se toho nikdo nechytil, už jsem to kontrolovala). Když už jsme u těch vztahů, ti dva měli pár hezkých momentů, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si myslím, že jejich přátelství je po tom všem mnohem cennější než jakákoliv milostná linka. (Ale ten femdom bych si stejně dala.)
Electric Sheep mě trochu zklamala, zaprvé protože jsem věděla, že s Charly budu mít problém, a zadruhé protože jsem si moc nepamatovala konec předchozí řady a ten emocionální náboj mě míjel; Shadow Realms byl fantastický part pro Claire (Penny Johnson Jerald), byť mě trochu mrzelo, že opět vyfásla zápletku, která se točí kolem nějakého chlapa; Mortality Paradox byl super mindfuck; Gently Falling Rain byla brilantní epizoda a fakt jsem doufala, že se k tomu ještě vrátí; A Tale of Two Topas bylo naopak něco, co jsem čekala, že se ještě objeví, a byť mě trochu mrzí ten úhel, že ten největší odpůrce je ten záležitostí sám traumatizovaný - protože tak to podle mě v životě nechodí, nejvášnivější odpůrci jsou ti, co nemají s věcí co dělat a postrádají buď kritické myšlení nebo empatii (většinou oboje) - epizodu jsem si užila.
Twice In A Lifetime byl další nečekaný návrat, ale byl to krásný part pro Gordona (respektive Scotta Grimese) a Leighton Meester není nikdy špatně (plus se mi líbí, jak si okecali to "stalkování z budoucnosti" do něčeho stravitelného); From Unknown Graves přineslo takové to "jsou zlí jenom protože jsou traumatizovaní", ale chápu, proč to bylo potřeba a nechám jim to, plus zápletka s Janisi a hlavně Gordonova ochota roztáhnout nohy a myslet na Unii mě hodně bavily; Midnight Blue byla až na tu kravinu s Kelly a Bortusem brilantní epizoda, Dolly Parton mě absolutně zlikvidovala a ačkoliv chápu, jak se Heveena (Rena Owen) morálně zkompromitovala, nedivím se jí; a Domino jsem si vyspoilerovala, ale nehrálo to roli, za celou dobu jsem se na Charly nechytila, nicméně budiž jim ke cti, že z toho udělali její volbu (byť to "I'm here, Amanda." zavánělo spíš řízenou sebevraždu než hrdinstvím), a ten zvrat z výměnou hlavního záporáka v předposledním díle byl super.
Co se týče finále, Future Unknown mě trochu zklamalo. Zaprvé tam chyběly jakékoliv dozvuky předchozí epizody, která by měla být pro všechny nesmírně traumatická - hlavně pro Eda, jehož postoj spustil tu řetězovou reakci, která Charly zabila - a zadruhé Lysella (Giorgia Whigham) pro mě byla tak hluboko v minulosti, že byla prakticky neznámá, a obě zápletky epizody mi přišly jako vedlejší, což je na finále škoda. (Plus se trochu bojím, že Lysella bude druhá Charly s tím, jak ji hrozně ji cpali do lůna hlavní party.) Vztah Claire a Isaaca jsem předtím moc nekomentovala, protože mě moc nezajímá - přijde mi, jako by se Claire právě provdala za obživlý vibrátor, ale kdo chce kam... Celkově to pro mě bylo jedno z těch míň zajímavých finále.
Nicméně třetí řada The Orville se mi hodně líbila a upřímně doufám, že bude čtvtá řada. (Docela dost mi toho teď vykáceli, takže se opravdu bojím.)
Z hlavních zápletek epizod jsem byla většinou nadšená a když ne to, tak aspoň nijak výrazně zklamaná, a kromě Unie vs. Kaylonů vs Krillů tam víceméně nebyla žádná delší zápletka, která by nebyla navázaná na postavy, takže se zaměřím spíš na ně. Než ale nevyhnutelně zabřednu do toho, co se mi nelíbilo, poznamenám, že jsem byla velmi příjemně překvapená, ke kolika starším dílům a hlavně postavám se vraceli, především s Teleyou (Michaela McManus) a cameem Alary (Halston Sage) ve finále mě hodně potěšili.
Nejslabší částí sezóny podle mě byla Charly Burke (Anne Winters), která mě nudila k slzám. Herečka buď přehrávala nebo byla blbě režírovaná, ta postava byla neskutečně afektovaná a cpali nám ji horem dolem. Byla to jedna z těch situací, kde scénáristé potřebují, abychom uvěřili, jak hrozně milovaná a důležitá postava (která se právě objevila) je, protože chtějí někoho obětovat a odmítají zabít někoho skutečně důležitého. Nejhorší na tom celém ale bylo, jak byla zvládnutá její sexualita: její skutečný vztah k Amandě (Amanda Joy Erickson) vytáhli jako nějaký "gotcha" moment proti Isaacovi (Mark Jackson), který ale nemá emoce a povaha vztahu mezi těmi dvěma pro něj nic nemění. Kromě toho, že mám obecně problém s tou "romantická láska je ta nejdůležitější forma lásky na světě" mentalitou a myslím si, že Amandina ztráta by byla úplně stejně palčivá a zničující, kdyby byly ty dvě "jen" přítelkyně, je tady taky ten fakt, že jsme v roce 2022 a snažit se publikum šokovat tím, že někdo není hetero, tak trochu ukazuje, že je někdo o dost míň inkluzivní, než si o sobě myslí. Kdyby jí místo toho napsali románek s nějakou ženou na palubě, měli by podklad pro mnohem silnější emoce při její ztrátě (já osobně bych cítila aspoň něco - kromě úlevy - protože bych se soustředila na bolest její partnerky) a aspoň trochu by tam rozředili to převažující hetero párování.
Což mě přivádí k druhé věci, která mi na této řadě vadila: to bylo to bizarní párování, které se ve většině případů objevilo jako blesk z čistého nebe a bylo hrozně na sílu. Nejhorší byly rozhodně ty scény Kelly (Adrianne Palicki) a Bortuse (Peter Macon), protože jsem mezi nimi zaprvé nikdy nic takového nevnímala a zadruhé to byl opět případ toho, kdy cpou romantické city někam, kde vůbec být nemusí: Kelly může být pro Topu (Imani Pullum) rodičovským vzorem a Bortusovi přítelem i bez toho, aby spolu spali. Jsem nesmírně vděčná, že to do konce řady pustili, a doufám, že už se k tomu nevrátí. Podobně překvapivé pro mě bylo párování Tally (Jessica Szohr) a LaMarra (J. Lee), kde jsem taky necítila zvlášť silnou chemii, ale tolik by mi to nevadilo, kdyby to nechali na úrovni komediální podzápletky o nezávazném flitru dvou fyzicky nekompatibilních lidí. Ty silné city, které si vyznávali, to podle mě trochu pokazily.
Celkově musím říct, že si nesmírně cením, jak se celá řada snažila vyrovnávat prostor, který jednotlivé hlavní postavy dostávaly - bylo vidět, že se snaží maximálně vytěžit, co mají, a bylo to super. Musím ale zmínit, že Ed (Seth MacFarlane) mi přišel trochu upozaděný a Kelly naopak hodně v popředí, ale možná je to jen tím, že některé epizody mě oslovily víc než jiné. Každopádně v jejich vztahu vznikala zajímavá dynamika, hlavně ve From Unknown Graves, kde Kelly komanduje Eda, a Midnight Blue, kde Ed vyjednává, zatímco Kelly je "v zákopech". (Ano, tou zajímavou dynamikou myslím femdom a ne, na AO3 se toho nikdo nechytil, už jsem to kontrolovala). Když už jsme u těch vztahů, ti dva měli pár hezkých momentů, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si myslím, že jejich přátelství je po tom všem mnohem cennější než jakákoliv milostná linka. (Ale ten femdom bych si stejně dala.)
Electric Sheep mě trochu zklamala, zaprvé protože jsem věděla, že s Charly budu mít problém, a zadruhé protože jsem si moc nepamatovala konec předchozí řady a ten emocionální náboj mě míjel; Shadow Realms byl fantastický part pro Claire (Penny Johnson Jerald), byť mě trochu mrzelo, že opět vyfásla zápletku, která se točí kolem nějakého chlapa; Mortality Paradox byl super mindfuck; Gently Falling Rain byla brilantní epizoda a fakt jsem doufala, že se k tomu ještě vrátí; A Tale of Two Topas bylo naopak něco, co jsem čekala, že se ještě objeví, a byť mě trochu mrzí ten úhel, že ten největší odpůrce je ten záležitostí sám traumatizovaný - protože tak to podle mě v životě nechodí, nejvášnivější odpůrci jsou ti, co nemají s věcí co dělat a postrádají buď kritické myšlení nebo empatii (většinou oboje) - epizodu jsem si užila.
Twice In A Lifetime byl další nečekaný návrat, ale byl to krásný part pro Gordona (respektive Scotta Grimese) a Leighton Meester není nikdy špatně (plus se mi líbí, jak si okecali to "stalkování z budoucnosti" do něčeho stravitelného); From Unknown Graves přineslo takové to "jsou zlí jenom protože jsou traumatizovaní", ale chápu, proč to bylo potřeba a nechám jim to, plus zápletka s Janisi a hlavně Gordonova ochota roztáhnout nohy a myslet na Unii mě hodně bavily; Midnight Blue byla až na tu kravinu s Kelly a Bortusem brilantní epizoda, Dolly Parton mě absolutně zlikvidovala a ačkoliv chápu, jak se Heveena (Rena Owen) morálně zkompromitovala, nedivím se jí; a Domino jsem si vyspoilerovala, ale nehrálo to roli, za celou dobu jsem se na Charly nechytila, nicméně budiž jim ke cti, že z toho udělali její volbu (byť to "I'm here, Amanda." zavánělo spíš řízenou sebevraždu než hrdinstvím), a ten zvrat z výměnou hlavního záporáka v předposledním díle byl super.
Co se týče finále, Future Unknown mě trochu zklamalo. Zaprvé tam chyběly jakékoliv dozvuky předchozí epizody, která by měla být pro všechny nesmírně traumatická - hlavně pro Eda, jehož postoj spustil tu řetězovou reakci, která Charly zabila - a zadruhé Lysella (Giorgia Whigham) pro mě byla tak hluboko v minulosti, že byla prakticky neznámá, a obě zápletky epizody mi přišly jako vedlejší, což je na finále škoda. (Plus se trochu bojím, že Lysella bude druhá Charly s tím, jak ji hrozně ji cpali do lůna hlavní party.) Vztah Claire a Isaaca jsem předtím moc nekomentovala, protože mě moc nezajímá - přijde mi, jako by se Claire právě provdala za obživlý vibrátor, ale kdo chce kam... Celkově to pro mě bylo jedno z těch míň zajímavých finále.
Nicméně třetí řada The Orville se mi hodně líbila a upřímně doufám, že bude čtvtá řada. (Docela dost mi toho teď vykáceli, takže se opravdu bojím.)
