_______
“Family is those you trust, not just those you love.”
 |
| zdroj: imdb.com |
Začnu pro mě tím nejpřekvapivějším zvratem: jelikož Blanca (Mj Rodriguez) byla (tuším) první diagnostiková a celý seriál je především o ní a o jejím odkazu, čekala jsem, že své diagnóze jako první taky podlehne, ale to se nestalo. Místo toho byla třetí řada skutečnou labutí písní pro Praye Tella (Billy Porter) a neskutečným hereckým koncertem pro Billyho Portera, ze kterého už nějakou dobu ucvrkávám, což tato řada Pose změnila v regulérní inkontinenci. Take Me To Church byla vůbec jednou z nejemotivnějších epizod celého seriálu, od názvu přes obsah až po závěr. Přesné okolnosti Preyova odchodu absolutně odpovídaly jeho povaze a donutily mě milovat ho ještě víc. Zkrátka a dobře to byl ten ideální materiál pro pořádný, zdravý pláč.
Blancu jsem v hlavě dopředu pohřbila, ale její cesta byla tuto sezónu pravým opakem konce a nemohla jsem na ni být pyšnější. Ať už vezmu její zodpovědnost za roli matky, posun od oběti na bojovnici za práva svoje a ostatních či její kariéru zdravotní sestry, všechno krásně ilustruje tu štreku, kterou ušla od první epizody, a která neskutečně inspirativní. A byť by mi ke štěstí stačilo jen tohle, ten romantik ve mně je nesmírně rád i za tu linku s Christopherem (Jeremy Pope), protože pro každou silnou ženskou je problém najít chlapa, co s ní zvládne držet krok - pro ty trans ještě větší než pro ty biologické - a vidět takový fungující vztah, byť ve fikci, prostě hladí po duši.
Když jsme u těch chlapů, co umí držet krok, o Papim (Angel Bismark Curiel) jsem už v minulé řadě psala, že je naprostý sen, a tuhle sezónu se na tom nic nezměnilo, v jejich vztahu to naopak byla Angel (Indya Moore), kdo klopýtal. Celá jejich zápletka byla jednou z těch, kdy jsem naprosto chápala obě strany a ani jedné jsem její chování vlastně nemohla vyčítat, byť jsem s ním 100% nesouhlasila, a kdy může k rozuzlení dojít jen tak, že obě strany věnují čas sebereflexi a vyříkají si to. To bývá v seriálech většinou kámen úrazu, protože podobný typ zápletky postavy často změní na trucující haranty nebo zákeřné a pasivně agresivní idioty, ne tak v Pose. Jejich svatba na mě byla možná až moc přepálená, ale když vezmu v úvahu, o čem seriál je a jak složité vůbec bylo se k ní propracovat, ráda jim to odpustím. Body mají i za Angelinu zápletku s otcem (David Zayas) a její prozření, obojí opět dobře napsané a krásně zahrané.
Elektra (Dominique Jackson) si z minulých řad nesla potenciálně nejvýbušnější zápletku a jsem upřímně ráda, že se toho zbavila (a že dokud zůstane za dobře s mafií, což asi zůstane, už ji to ani nedožene) a vidět její vzestup mě bažilo hlavně protože stejně jako Blanca ušla fakt dlouhou cestu. Pokud si pamatuju správně, začínala jako taková ta stereotypní zlá macecha, ale skončila jako luxusní drahá pralinka se správně hořkosladkým jádrem. Obzvlášť jsem si užila The Trunk, který podle mě poskytl tolik kýžený kontext těm tvrzením o tom, jak skvělá matka vlastně Elektra byla, což bylo vždycky v přímém kontrastu s tím, jak ji představili, a co jsem vždycky měřila trochu podezřívavým pohledem. Jako správná feministka musím rovněž zmínit, že jsem fakt ráda, že Elektře nepřihráli žádnou velkou lásku jako Blance, protože by to pro ni prostě nedávalo nejmenší smysl a do jísé míry i trošku pokazilo její triumf.
Zahrnutí Lulu (Hailie Sahar) mezi hlavní postavy pro mě bylo trochu překvapení už v minulé řadě a myslím si, že jí nepříhráli moc prostoru, na druhou stranu na tolik postav a dějových linek zase tolik prostoru neměli a dali jí krásný konec. Co se týče "návratu" Candy (Angelica Ross), už minule jsem psala, že mi k srdci moc nepřirostla, ale Angelica Ross byla podle mě jednou z nejlepších částí poslední řady AHS, takže ji vždycky ráda vidím. Docela mě překvapili s Rickym (Dyllón Burnside), protože v předchozích řadách mě moc nebavil, ale líbilo se mi, jak ho zakomponovali tady a jeho nová role po boku Blancy v závěru vlastně dává absolutní smysl.
Potěšil větší prostor pro Judy (Sandra Bernhard) a její týmování s Blancou a Christopherem a překvapilo mě, jak vypsali Damona (Ryan Jamaal Swain) - napřed jsem chtěla napsat, že jsem neměla tušení, že do další řady nebude, ale při psaní této recenze jsem chytila na Wiki, proč Ryan Jamaal Swain v této řadě nebyl, a trochu mě zazáblo. Každopádně i přes Damonovu absenci mu dali hezký konec, z čehož mám radost. Co se týče úplného finále, není žádné tajemství, že mám slabost pro pořádně uzavřené, symbolické konce, a Pose nezklamalo ani v tomto ohledu. V poslední scéné, která kopírovala jednu z prvních scén seriálu, Blanca za přítomnosti ducha - nebo spíš duše - Praye Tella uzavřela kruh a s ním příběh a mně bylo úplně jasné, že se druhý den ráno vzbudím s napuchlýma očima, nicméně ničeho nelituju.
Jako celek je podle mě Pose jeden z nejlepších seriálů, které jsem sledovala, protože kombinuje působivý vizuál, kvalitní drama, skvělé herecké výkony a ačkoliv začíná někdy v osmdesátých letech, je překvapivě kulturně relevantní (pravda, mnohem víc v USA než u nás, ale zase se nebudeme tvářit, že nemáme trans lidi a drag scénu a že nejsme masivní rasisti), až mě překvapuje, že za tím stojí zrovna Murphy / Falchuk. Netuším, jestli si to někdy zopakuju - vracet se k seriálům, které celé nenacpu do jednoho odpoledne a/nebo které nejsou primárně komediální mi historicky moc nejde - ale budu to dál opakovaně doporučovat, protože si myslím, že v současné době to tematicky nemá konkurenci.
Pose je skutenčně jeden z těch lepších.
But a real man ain't afraid to love. He ain't afraid to be hurt. He ain't afraid to forgive.
A real man stays no matter what.”